Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne,zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!
Seděla jsi s Calumem v obýváku a sledovali jste televizi. Jeden druhému jste leželi v náruči a objímali se.
"Mami, maminko!" přiběhla za vámi vaše šestiletá dcerka Sophia a vlezla si mezi vás.
"Copak se děje, zlatíčko?" zeptal se ji Calum a následně si ji vzal do klína a pohladil ji po tvářích. Ona se jen radostí rozzářila a zeptala se: "Jak jste se s maminkou seznámili?" zeptala se Caluma a šťípla ho do tváře.
"Ale zlatíčko, vždyť už jsem ti to jednou říkal- na co to tak potřebuješ vědět?" usmál se na ní Calum.
"Prosím tatínku-" poprosila ho smutným hláskem a položila mu hlavu na hruď.
"Tak ji to řekni Calume, když tak hezky prosí-" dodala jsi a s úsměvem jsi se podívala na Caluma.
"Dobře, dobře- ale pak už půjdeš hezky spinkat ano?" řekl s úsměvem a pohladil ji po tvářích, Sophi jen na souhlas kývla a byla připravena Calumovi naslouchat. Calum se pořádně nadechl a pustil se do vyprávění.
Začalo to tím, že se do našeho města nastěhovala maminka, která pak následně začala chodit na stejnou školu jako já a kupodivu i do naší třídy. Už na první pohled jsem věděl, že z toho něco možná bude. Tvá maminka se mi hned od začátku líbila. Už od prvního pohledu do jejích nádherných očí se mi podlamovala kolena a dech se mi jen tajil, srdce jsem měl někde v krku. Tak moc jsem ji chtěl oslovit, pozdravit ji a stát se její kamarád, ale nedokázal jsem to. Byl jsem tak vystrašený z toho, že by mě odmítla, že jsem to neudělal. Do té doby se tvá maminka skamarádila s jiným. Takže jsem svou šanci úplně promarnil...
"A jak to bylo dál, tatínku?" zeptala se ho Sophi tak natěšeně, ale Calum ji neodpovídal. Ty jsi ho jen mlčky sledovala.
"Jen pokračuj Calume-" dodala jsi a odešla jsi pryč, protože jsi věděla co bude následovat dál. Calum tě tedy poslechl a pokračoval ve vyprávění.
Tvá maminka udělala tu největší chybu v jejím životě. Ten její nový kamarád, byl pěkný hajzlík, ale to ona nevěděla. Do té doby než ji ublížil. Ublížil ji před mýma očima a já se už neovládl a musel s tím vším něco udělat. Pustil jsem se s ním do rvačky jen proto abych tvou maminku zachránil. Tvá maminka, byla tak vystrašená, že se mě pak i ze začátku bála, protože to co jsi v tu prožila, byla ta nejhorší věc co se ji, kdy mohla stát. Tvá maminka, ležela schoulená do klubíčka a strachy se třásla na zemi. Vzal jsem všechnu tu odvahu a došel až k ní a podal ji mou ruku. Pevně jsem ji stiskl a vytáhl jsem si ji k sobě blíž a chytil ji do náruče a odnesl k sobě domů. Až tvá maminka, byla v bezpečí, převyprávěla mi čím to všechno to co se ji dělo začalo, dojalo mě to tak moc, že jsem se skoro zhroutil na zem. Ale sebral jsem znovu všechnu odvahu a řekl tvé mamince, že já bych ji nikdy neublížil, že bych si vážil každé maličkosti co by pro mě udělala, že bych tu pro ní byl i kdyby se cokoliv dělo. Všechno to co jsem ji chtěl říct, už dávno jsem ji řekl až když jsem ji měl u sebe doma...a od té doby jsme se stali nejlepšími kamarády a pak jsem se nakonec dali dohromady...a jsem teď spolu šťastní, protože máme to nejúžasnější dítko na světě...
Celé to vyprávění jsi poslouchala z poza rohu, v hlavě se ti znovu odehrávalo to co se ti před lety stalo a kdyby nebylo Caluma...kdo ví jak by to všechno skončilo. Po pár minutách, kdy jsi ze sebe udělala znovu člověka jsi za nimi přišla do obýváku a posadila jsi se znovu na pohovku.
"Maminko..." špitla Sophi a skočila ti do náruče. Pevně jsi ji stiskla v náruči a dala jsi ji malinkaté pusinky na líčko.
"Tak co Sophi? Už můžeme jít spinkat?" zeptala jsi se ji a ona jen na souhlas kývla. "Tak pojď, půjdeme si lehnout-" dodala jsi a chytila ji za ručičku a odvedla do pokojíčku a uložila ji do postele. Po chvíli jsi došla za Calumem, který byl schovaný pod peřinou. Pomalu jsi z něj odkryla deku a uviděla jsi ho jak pláče.
"Calume- co to s tebou je? Přece by jsi neplakal-" špitla jsi a lehla jsi si k němu.
"Když pomyslím na to, co by se ti mohlo stát, kdybych tam nebyl-" vykoktal ze sebe a pevně tě stiskl.
"Ale ty jsi tam, byl a já jsem ti za to až do teď vděčná-" usmála jsi se na něj a pohladila ho po tváři a setřela mu jeho slzy, které mu stékaly jedna za druhou.
"Já- omlouvám se-. že ti tady brečím zatím co ty, jsi úplně klidná, jsi neuvěřitelně silná- jakto, že to tak zvládáš?" zeptal se tě Calum.
"Protože mám tu nejkrásnější dcerku s tím nejúžasnějším mužem na světě-" odpověděla jsi mu.
Tak tady je další z jednodílovek, kterou jsem cestou domů vymyslela, snad se líbí :)
