Kdybych jsem tehdy věděl, to co se s Any děje, to co jí trápí určitě by bylo všechno jinak. Ale teď už bylo pozdě. Už jsem ji nedokázal pomoc. Lituji každého dne, kdy jsem ji ztrácel a mlčky obcházel její problémy. Nikdy jsem se ji nedokázal pořádně zeptat to, jestli ji něco netrápí. Byl jsem hlupák, že jsem to nechal zajít až tak daleko.
Michael Grodon Clifford
Dokonalá váha, štíhlá postava, všechno by mělo být perfektní, ale nebylo. Any už se dost dlouhou dobu trápila. Nejhorší co však udělala byla ta, že se nikomu nesvěřila. Neřekla to, ani té nejdůležitější osobě jejího života a to byl Michael. Někdo by si myslel, že nejdůležitější osoba života by měla být máma, ale nebyla. Proč by se měla trápit nad tím jak její dcera blbne a ničí si život. Tolikrát od ní slyšela to jak ji jednou Michael opustí, jestli se bude takhle dál mračit na celý svět. Ale tohle si v žádném případě nechtěla připustit. To, že by ji někdo opustil, někdo pro znamená celý život, by ji nejspíš srazilo úplně na zem. Právě sebepoškozování bylo to co Any nejvíc trápilo. Když už začala jednou nikdy, nepřestala. Bylo to jako každodenní rituál. Přišla domů celá unavená, do toho všeho ten stres ze školy a to co jí trápí. Pokaždé, když vešla do koupeny zastavila se u zrcadla a dlouze se v něm pozorovala. Pozorovala to jak se ji v jejích očích tvoří slzy, které ji pak stékaly po tvářích jako vodopády. Nedokázala se tak ani už vidět. Připadala si, nemožně, uboze. A tak udělala to co vždycky, popadla do ruky žiletku, kterou pod světlem skontrovala a pak se lehce řízla. Jedna, dvě, tři ranky. Omývání krve, která z ran odtékala působila Any bolest, bolest která však každým dalším říznutím ustupovala. Zvykla si.
Vždycky, kdy slyšela otevírání zámku u dveří, co nejrychleji smyla všechny stopy a hned se šla přivítat s Michaelem. Pokaždé měla na sobě dlouhý svetr, který ji její rány pokaždé zakrýval a ona mu byla za to nesmírně vděčná.
"Jsi nějaká skleslá, netrápí tě něco Any?" zeptal se ji jednoho dne Michael a pevně ji stiskl v náruči. Cítila to neskutečné teplo, které z jeho těla sálo. Tak dlouho se Michaela držela až on sám se ji pustil a s úsměvem si zabručel něco vtipného pod nosem. Bylo to něco jako: "Any, přeci tu nebudeme jen tak stát a objímat se jako blázni, nech mě jít do koupelny, ale nemusíš se bát vrátím se ti," aspoň nějak vytvořil Any úsměv ve tváři. Falešný úsměv, který se ji těžce předváděl. Když Michael zmizel v koupelně Any se mohla přesunout do pokoje a lehla si do postele. Zakryla se peřinou až po krk a snažila se zahřát. Ale moc ji to nešlo. Neuměla se tak zahřát, objetí Michaela se ničemu nevyrovnalo.
Po té co se Michael vrátil z koupelny, slyšela volání jejího jména. Ona však Michaelovi neodpovídala. Neměla nejmenší sílu mu odpověď. Michael si k ní však našel cestu sám.
"Tady jsi Any, copak se děje? Jsi nemocná?" zeptal se a posadil se na okraj postele a pohladil Any po vlasech.
"Jo, nemocná," zalhala Any a schovala se víc pod deku.
"A je něco, co můžu pro tebe udělat?" zeptal se znovu Michael a znovu ji pohladil po vlasech.
"Zahřej mě prosím," zašeptala a skousla si ret.
"Jak si přeješ, Any," odpověděl Michael a lehl si vedle Any a pevně ji objal. Zahříval její tělo, které se třáslo strachem a stresem nebylo to zimou, nebo tím, že by byla Any nemocná.
Když zavřela oči představila si to co by se dělo, kdyby to všechno Michael zjistil. Viděla to jak si balí své věci, křičí na ní jak nemožná je to holka a lituje každé minuty strávené s ní. "Dávno jsem mohl chodit s někým jiným, ale na to už je nejspíš pozdě nemyslíš?" plácl do vzduchu Michael. "Co to plácáš za nesmysly? Vždyť můžeš mít jen tu na kterou si prstem ukážeš!" okřikla ho z posledních sil Any a sledovala Michaelův výsměch. Zlomil ji srdce. Tak přeci jen se slova její matky vyplnila. Po téhle noční můře se sebou Any škubla a v šoku vyskočila z postele. Setřela pot, který měla na čele, pomalu se nadechovala a snažila se dát do klidu. Posadila se na okraj postele a pozorovala Michaela, který spal jako malé mimino.
"Michaeli, odpusť mi to, prosím odpusť mi to, ale já už to nezvládám," zašeptala do ticha Any. Michael její slova však neslyšel.
Any se znovu přemístila do koupelny a znovu se na sebe podívala do zrcadla. "Bože ty jsi tak nemožná, tak ubohá!" zakřičela na sebe Any a chytila se za hlavu. "Ale, už se nemusíš bát Any, všechno už bude naprosto jinak," řekla znovu nahlas. Ze skříňky si vzala žiletku, kterou měla pod hromadou šminek schovanou. Podívala se na ní a pak na své rány, které měla ještě čerstvé. Lehce si po nich přejela a zaskučela bolestí. V hlavě si, ale říkala to, že už jen malinkatou chvíli a už bude po bolesti. Už ji nic nebude nikdy dál trápit a bude osvobozena. Pomalu se nadechla a vydechla, otočila kohoutkem u umyvadla a natáhla před sebe ruku, kterou ještě chvíli zkoumala. Pak už jen udělala jeden zásadní tah. Stačila jedna ranka, na místo, které bylo smrtící. Krev pomalu stékala k tekoucí vodě v umyvadle, ke kterým se přidaly vodopády slz a hlasitý vzlykot. Vzlykot, který nejspíš probudil Michaela, který se objevil ve dveřích a nedokázal uvěřit tomu co viděl. Připadal si jako v nějakém zlém snu. Pomalu se přiblížil k Any, která byla sklesle opřená o umyvadlo. Lehce si ji otočil obličejem k sobě a odhrnul z něj vlasy. "Any! Any, probuď se prosím!" křičel Michael a snažil se ji pomoc. Tak moc si přál, aby byla v pořádku, aby znovu otevřela své oči. Ale bylo to pouhé snění, snění o tom, že je znovu otevře. Ani sanitka, která pak později přijela ji nedokázala pomoc. Už bylo příliš pozdě. Ztratil někoho koho miloval.
