Po dlouhých letech strávené v Evropě se konečně vracíte domů. Do vašeho rodného města. Přesně tam, kde jste prožili své dětství. Celá bez sebe nastupovala Megan do letadla a nemohla se dočkat toho až konečně vzlítne a poletí domů do Sydney. Nejen, že ji chybí rodina, ale také kamarádi. I když ji bylo v Evropě dobře přeci se jen ráda vracela domů. Ono přísloví Všude dobře doma nejlíp je nejspíš opravdu pravdivé, i když mnozí by to mohli naopak vyvrátit. Megan se natěšeně posadila k okénku a sledovala to jak opouštěla místo, kdo prožila nejkrásnější zážitky, na které ona sama nezapomene. Po celou tu dobu letu si pouštěla do uší známé písničky, které ona sama znala snad už úplně nazpamněť. Připomínaly ji domov, ke kterému se blížila kousek po kousku. Byla natěšená až je znovu spatří až znovu spatří jednoho z nich. Po dlouhých letech se s ním znovu setká. Znovu se setká s Michaelem, který ji už chyběl na samém začátku jejího odjezdu. Už jen samotná cesta do Sydney trvala celých čtyřiadvacet hodin a celou dobu sedět v letadle nebylo zrovna to nejpohodlnější, ale co jiného Megan zbývalo? Tu cestu domů si zkrátka musela protrpět. Jeden z nejlepších způsobů jak doslova přežít let, bylo uložit se do hlubokého spánku a pokusit se probudit až v daném místě. V daném domově, což pro Megan byla Sydney. Ale usnout jen tak není vůbec nic lehkého, ještě k tomu, když vedle vás sedí ne moc příjemný člověk. V dnešní době je opravdu těžké vůbec něco přežít. Ať už jdete jen ven, vždycky tam je někdo nebo něco co vám někdy opravdu zvedne žaludek.
Po dlouhém, opravdu dlouhém a namáhavém letu se letadlo konečně sklánělo nad Sydney. Megan měla položenou hlavu o okénko a ostré paprsky probouzejícího se slunce ji doslova oživly. Šokem se sebou škubla a znovu se podívala z okna. Tentokrát už viděla jasněji, slunce zářilo na její domov. Konečně se ocitla v Sydney. Na místo její smutné tváře se objevil zářivý úsměv od ucha k uchu. Radostně a dlouze nahlížela z okna a pak se prudce otočila na toho, kdo ji v ten moment zaťukala na rameno. "Víte jak jste mě polekal?" ozvalo se z jejích úst a poklepala si na čelo. "Omlouvám se vám, ale taky jste tak ráda, že už jsme v Sydney? Celou dobu se těším jak se tady jednou podívám a heleme se! Jsem tady!" ozvalo se z úst toho podivína a na líčku od Megan se objevil kousek z jeho právě rozjedené bagety. S nechutí si kousek ze svého obličeje odstranila a nevěřícně kroutila hlavou. "Já tu, ale bydlím. Vracela jsem se domů z cesty po Evropě-" odpověděla slušně Megan a usmála se na něj. Po té se znovu otočila k okénku. "Tak to jste velká cestovatelka, že ano?" znovu se ji zeptal a naklonil se ji blíž k rameni. "Nejsem tak úplná cestovatelka, spíše si jen plním sny, toď vše" odpověděla mu znovu a naznačila mu, že se ji nelíbí jeho blízkost. On její signál pochopil a posadil se tak jako před tím. Po pár minutách se od pilota ozvala taková zpráva, že Megan byla ještě víc natěšená. Konečně se jde na přistání. Konečně bude Megan zase opět nohama na zemi. Bude moc jít a znovu se sejít s Michaelem. Znovu si s ním padnout do náruče jako dva nejlepší přátelé. Přátelé, kteří se dlouho neviděli a už bylo zapotřebí se s někým pořádně obejmout a povyprávět o všem co se během těch let všechno stalo. Megan si natěšeně sepnula pás a byla připravená na přistání. "Už se těšíte? Já ohromně!" dodal znovu pan neznámý a do široka se usmál. "A vy se mě ještě ptáte? Tohle je můj domov, musí vám být snad jasné to, že se těším!" odpověděla mu Megan. "Oh, pardon! A co? Co bych měl všechno navštívit?" znovu se ji zeptal. "Určitě navštivte Operu v Sydney, most Harbour, přístav, čtvrť The Rocks je moc krásná. Vlastně ono všechno je v Sydney kouzelné. Každá pláž, každé město je něčím zvláštní a má své kouzlo" znovu mu odpověděla Megan. "Tak dobře, dám na vaši radu, slečno-" ozvalo se z jeho úst. Pak se jen oba, stejně jako ostatní v letadle soustředili na přistání. Jen co se letadlo dotklo koly, země Megan procítila neuvěřitelnou úlevu, radost. Byla konečně šťastná, že je doma. "Tak a jsem tady!" řekla nadšeným hlasem a pomalu si odepínala pás a snažila se být co nejrychleji venku. Do letištní haly vběhla snad jako úplně jedna z prvních co cestovali ve stejném letadle.Megan rychle doběhla k pásu, na kterém ležel její kufr. Ani na minutku neváhala, popadla ho a co nejrychleji se dostala ven z haly. Vyběhla ven a do nosu ji praštil australský vzduchu, vzduch horka, domova. Co nejrychleji se ohlídla po volném projíždějícím taxíku a hned do něj nasedla. Cestou tam si z kapsy vtáhla svůj mobilní telefon a vyťukala do něj zprávu jak pro rodiče tak i pro Michaela. Konečně pevně nohama na zemi. Odeslala zprávu a pak už se nechala vést přímo domů. Krev ji ztuhla v žilách jen co se taxík přibližoval ulicemi, které znala Megan moc dobře. Pokaždé se ji vybavila její cesta do školy, ze školy. Procházky, které ve své čtvrti trávila. Sama sebe se v duchu ptala, zde je tohle jen sen nebo se opravdu vrací domů. Pravda byla taková, Megan se opravdu vracela domů. Už to nebyl pouhý sen nebo stezk po domově. Byla to realita. Taxík zastavil přímo před jejím domem. "Páni, já jsem doma!" ozvalo se z jejích úst a do očí se ji pomalu draly slzy. Slzy štěstím, že je zase doma. Pomalu vystoupila z auta. Z kufru si odebrala veškeré své věci a pak jen zaplatila. Po té mohla konečně vstoupit domů. Procházela se po kamenité cestičce, která vedla přímo ke vchodovým dveřím. Rozhlížela se po okolí a zjišťovala, že se toho za tu dobu co byla pryč nic nezměnilo. Vše bylo naprosto do každého detailu stejné. Megan konečně došla ke vchodovým dveřím. Zhluboka se nadechla, vydechla a poté nasadila široký úsměv ve tváři. Jen co se dveře začaly pomalu otevírat ji začala tuhnout krev v žilách. "Megan!" ozval se známý hlase ze dveří, které se ještě stále otevíraly. "Mami!" vykřikla radostí Megan a popadla mámu kolem krku a pevně ji stiskla. "Tak jsi se nám přeci jen vrátila!" slyšela mámin ubrečený hlas. "Jak bych přeci mohla vás tu nechat? Už jsem doma a jsem za to ráda!" špitla se slzami v očích Megan a popošla dál do obýváku.
"Tady se snad opravdu nic nezměnilo!" prohlásila Megan, když si rozhlížela kolem sebe. "No, měla by jsi se jít podívat do svého pokoje!" po pobídla ji máma a potlačila do zad. "Proč, bych měla? Nastala nějaká změna během mé nepřítomnosti?" zasmála se a procházela se dlouhou chodbou až k jejímu samotnému konci. Tam, kde se ukrýval její pokoj. "Tak co mám se bát?" zeptala se znovu s úsměvem ve tváři. "Ty a bát se? Megan, kdy ty jsi se naposledy bála? Snad nikdy ne?" zasmála se její máma. "Dobře, budu dělat, že i věřím" uculila se a pomalu otevřela dveře do pokoje. "No? A to překvapení je kde?" zasmála se Megan a dala jsi ruce v bok. "Stojí přímo za tebou, Meg-" ozval se za ní opravdu známý hlas, který rozhodně nepatřil mámě. "Ten hlas já znám! Ten hlas to je přeci Michael!" vykřikla Megan ještě mnohem víc a otočila se směrem na něj. A měla opravdu, opravdu to byl on. Michael, kterého znala už od svého dětství. Dva nerozluční kamarádi na život a na smrt. "Tak moc jsi mi chyběla Megan!" dodal a pevně ji objal ve své náruči. "Ty mě přeci taky, Michaeli a moc!" odpověděla mu Megan a stiskla ho ještě víc než on předtím ji. "Tak na šťastné shledání svou přátel!" usmál se na ni Michael a věnoval ji jeden polibek na líčko. Teď už mohla být Megan opravdu znovu šťastná, nejen, že byla konečně doma v Sydney se svou rodinou, ale také už mohla být bok po boku se svým nejlepším přítelem Michaelem, který pro ni znamená opravdu všechno a je ráda, že se s ním mohla takhle znovu vidět.
