"Hej, co sakra furt chceš?" zakřičel Luke na Adell, která se mu snažila vysvětlit danou látku, kterou nepochopil ve škole. Ale on o její pomoc nejspíš nestál.
"Snažím se ti vysvětlit učivo, Luku," odpověděla mu slušně na otázku a podívala se mu do jeho pomněnkových očí, které vyřazovaly zlost než radost. Ale pro Adell to bylo jako, kdyby byla úplně v jiném světě.
"A přijde ti snad, že chci pomoc zrovna od tebe? Neustále se mi snažíš vnucovat, snažíš se zapadnout do našeho kolektivu aby jsi mi byla snad blíž? Co sakra po mě chceš?" zakřičel na ní a učebnici, která ležela na stole vzteky smetl na zem.
"Chtěla jsem být jenom tvoje kamarádka," odpověděla vystrašeným hlasem Adell, protože takovou reakci od Luka ještě nikdy nezažila. Je pravda, že se takhle hádal s ostatními spolužáky ve třídě, ale takhle ještě nikdy na žádnou holku nevyjel.
"Ty moje kamarádka nebudeš, nebudu se bavit s někým, kdo za mnou neustále leze, kdo mě neustále otravuje. Ty o mě nic nevíš já o tobě nic nevím. Radši dělej to, jak se neznáme. To ti do posud šlo ze všeho nejlíp,"
"Dobře Luku-,"
"Lucasi! Pro tebe vždy jen Lucas!" řekl přísným hlasem a dal ránu pěstí do stolu. Byla tak silná, že celá třída najednou zpozorněla a čekala na to co se jen bude dít. Adell jen hlasitě polkla a znovu zopakovala větu, kterou už před tím chtěla říct.
"Dobře Lucasi, ale pamatuj si, že já už s tebou nechci mít nic společného. Takže se pak za mnou neopovažuj přijít, tak jak to někdy děláš ostatním. Měl by jsi přemýšlet sám nad sebou a nad svým chováním k ostatním," sama Adell nevěděla co to právě řekla, kdyby měla mluvit pravdu tak by na mu na plnou čáru řekla to co k němu cítí. Neřekla by mu to ať už za ní ani nechodí, aby ji pak zbytečně prosil. Ale protože se nechtěla před celou třídou ponížit tak řekla to co ji hned v první moment napadlo.
"A proč bych měl za tebou chodit? Když budu chtít pomoc tak si řeknu někomu jinému. Rozhodně to nebudeš ty Adell, ty rozhodně ne," dodal znovu naštvaným hlasem Luke a pak už se otočil na své spolužáky a dal se s nimi do řeči. Adell popadla všechny své věci a odešla ze třídy. Slzy, které se ji hrnuly do očí se snažila potlačit. V tu chvíli si zkrátka nemohla dovolit uronit ani jednu. Jak by to ostatní braly? Byla by pro všechny hloupá a naivní holka s city k někomu, kdo o ní ani rukou nezavadí. Pomalu došla do šaten a uložila si věci do skříně a vzala si učebnice, které bude potřebovat na další hodinu. Když došla před třídu tak se pořádně nadechla a v duchu si opakovala to jak má být v klidu a hezky hodinu zvládnou. Bez zbytečných emocí Adell. Opakovala si v duchu pro sebe.
Posadila se do poslední lavice a čekala na příchod učitele, který se každou minutou objevil ve dveřích. Už v jeho výrazu bylo poznat, že moc dobrou náladu mít nebude a že si na všech vylije vztek. Tak tihle dva by si mohli spolu podat ruce. Znovu si pomyslela Adell. Učitel zasedl do své lavice a otevřel třídnici a zapsal. Pak se rozhlížel po třídě tak jako vždycky a hledal někoho, koho by mohl překvapit zkoušení. Byl to právě Luke co to schytal. Vzteky došel k tabuli a ruce schoval do kapes a čekal na učitele, kterým mu začal klást otázky. Luke však ani na jednu z nich neodpověděl správně a tak se šel vrátit zpátky do lavice s nedostatečnou. Cestou k lavici slýchával to jak mu učitel dával poslední šanci, aby se to všechno naučil a dostal dobrou známku, se kterou byl mohl jít dál. Hodina dále probíhala tak jako vždycky a po jejím konci se všichni rozeběhli a šli domů.
Adell v hlavě probíhal celý dnešní den. To chování Luka, jak po ní křičel, jak vzteky shodil všechno učení na zem, jak ji opravil když mu řekla jménem. Tohle si přece nezasloužila. Nezasloužila by si to žádná holka, aby po ní takhle bezdůvodně nějaký kluk křičel. Navíc, když se s ním znáte hodně dlouho a za tu dobu se možná párkrát pozdravíte, ale vést nějakou smysluplnou konverzaci to nepřipadalo v úvahu. Co jiného Adell zbývalo, než všechno co k němu cítila zahodit, po dnešku ji může být víc než jasné to, že nemá u něj šanci ani být jeho kamarádka. Je pro něj jedna velká neznáma, která ho nemůže něčím nadchnout. Takhle trávila večery Adell. Přemýšlela tak moc, že když v noci chtěla usnout tak to nedokázala. Nedokázala se uklidnit, nepřemýšlet a jen tak v klidu usnout. Nakonec se to Adell jako vždy podařilo.
Na druhý den ráno se Adell probudila se strachem. Zase uvidí Luka, kterého už po včerejšku nechtěla ani vidět. Pomalu vstala z postele a v koupelně proběhla její každodenní hygiena a pak se opět přemístila do pokoje, kde se oblékla. Pak si dala sluchátka do uší a s nuceným úsměvem se vydala do školy. Když přišla do školy tak u její skříňky stál Luke, který na ní nejspíš netrpělivě čekal. Adell se strachem rozklepaly kolena, nevěděla co má od něj čekat a vůbec, co po ní ještě chce? Jako by ten včerejšek nestačil.
"Hele, Lucasi, myslím, že už jsi mi včera toho řekl dost. Co ještě chceš? Nestačilo ti to jak si mi ublížil?" řekla rozklepaným hlasem Adell. Strašně těžce se ji tahle věta říkala. Na jednu stranu měla Luka ráda a teď ho z celého srdce nenávidí.
"Adell, čekám tady na tebe, protože potřebuji tvou pomoc," dodal Luke a čekal na odpověď, která pro něj nebyl možná ta, kterou chtěl slyšet.
"To si teď ze mě děláš srandu, že? Včera po mě křičíš to jak o mou pomoc nestojíš a teď? Teď by jsi chtěl pomoc? Prosím tě vzpamatuj se, takhle to ve světě nechodí," odpověděla mu a vzala si věci ze své skříňky a pak se vydala směrem do třídy.
"Takže mi nepomůžeš? Adell," volal na ní Luke, když od něj odcházela.
"Ne, Lucasi, nepomůžu," odpověděla a vešla do třídy.
Ten den si Luka vůbec nevšímala. Ignorovala ho tak jak on ji celou tu dobu předtím. A byla moc ráda, že tohle dokázala. Konečně to byla ona, kdo někoho ignorovala. A to se ji dařilo docela dlouhou dobu.
O měsíc později
Celý měsíc zvládala Adell ignorovat Luka. Ani jeden, jediný svůj pohled mu nevěnovala. Jediné čemu se opravdu věnovala byli její přátelé a škola. Ale poslední dny už to nechala plavat a pomalu si ho začala všímat. Už trpěl přeci dost dlouhou. Není třeba už ho tak dusit. Možná to bude chyba mu dát nějakou tu druhou šanci, ale zkusit se musí všechno. A tak, když věděla jak se Lukovi ve škole nedaří a opravdu s ním jde všechno z kopce, rozhodla se mu po hodině nabídnout svou pomoc. Pomalu se přiblížila k jeho lavici a lehce mu zaklepala na rameno. Prudce se otočil a jeho pomněnkové oči na ní vykuleně zíraly.
"Jestli chceš pomoc, tak přijď po škole do knihovny a pomůžu ti. Jestli tam, ale nepřijdeš tak to budu brát, že mojí pomoc nepotřebuješ," dodala Adell a sledovala reakci Luka, který jen mlčky kývl hlavou. Adell se na oplátku usmála a vrátila se do své lavice a užívala si dne jako vždycky.
Po poslední hodině se Adell rozloučila se svými kamarády, vzala si věci ze své skříňky a přemístila se do knihovny. Posadila se za stůl a na lavici položila učebnice. Bradu si podepřela do dlaní a čekala na Luka, které se zatím nikde neobjevoval. Přijde nebo ne? Adell statečně držela trpělivost a čekala.
"A-ahoj," ozvalo se za jejími zády a před obličejem se ji objevily čerstvě natrhané květiny.
"Ahoj, Lucasi, posaď se," pozdravila Adell a vzala si od něj květiny. Luke poslechl a posadil se před Adell.
"Můžu mít otázku?" zeptal se Luke váhavým hlasem.
"Ptej se," dodala Adell a očekávala co z něj vyleze.
"Proč mi teď chceš pomoc?" zeptal se ji.
"Protože si myslím, že by každý měl dostat druhou šanci ať už udělal třeba cokoliv, myslím si, že v našem případě to byla taková puberťácká frajeřina, oplácela jsem ti to co jsi dělal ty mě," odpověděla mu.
"Takže, začneme od znovu?" zeptal se a natáhl k Adell ruku.
"Začneme úplně od začátku," odpověděla a potřásla jeho rukou, tak jako by se viděli úplně poprvé.
Tak tady je další imagine, doufám, že se líbí!
xoxo
