Upír nebo vlkodlak

8. Kapitola

Ariana
,,Můžu se podívat na ten papírek?" Zeptal se mě v autě Jazz. Přikývla jsem a začala hledat v aktovce. Pak jsem mu ho podala. ,,No... Každý den máte jen čtyři hodiny.... Ne v úterý mají pět. Ve středu bychom ji mohli vyzvedávat my, máme taky jen do půl dvanácté. V úterý může Emmet s Rose. V pondělí Edward a Bella, v pátek Carlisle a ve čtvrtek zas my. Jo to by šlo a ke každému dni bychom do závorky napsali Esme, protože nikdy nevíš, co se stane." Dopověděl to, až když jsme zastavili před domem. Jazz mě odpásoval a šli jsme dovnitř. ,,A vy jste nebyli ve škole?" ,, Byli. Měla jsem vizi, že končíte dřív, tak jsem se s ostatními ve škole domluvila, že tě vyzvedneme." Přikývla jsem a donesla si aktovku do pokoje. Taky jsem se převlíkla do domácího a šla k nim. ,,Zahrajeme si něco?" Zeptala jsem se a oni pokrčili rameny. ,,A nemáš hlad?" Zavrtěla jsem hlavou a Jazz donesl Cestujeme po hradech a zámcích.

O dvě hodiny později
Esme
Dojela jsem domů a došla do obýváku. Al s Jazzem a Ari hráli nějakou hru. ,,Ahoj." Pozdravila jsem je a oni mě. ,,Ahoj." Ari mě taky objala a já si ji vzala do náruče. Obmotala mi nohy okolo pasu. ,,Jak se ti líbilo ve škole?" ,,Ušlo to ale stejně bych se radši učila doma." Usmála jsem se na ni a ona přeběhla k nim. Věci jsem si odložila do pokoje a osprchovala jsem se. Převlíkla jsem se do džín a světle fialového trička. Sešla jsem dolů. ,,Ari. Máš hlad?" Zeptala jsem se a ona přikývla, takže jsem ji začala dělat palačinky.

O týden později
Esme
Ariana už chodí týden do školy a myslím, že se jí tam zalíbilo. Byla jsem v domě, který se má renovovat, a byla jsem tam s lidmi z práce, když mi zazvonil telefon. Podívala jsem se na toho, kdo volá, byla to Al. Popošla jsem o kousek dál a zvedla to. ,,Ahoj. Něco se děje?" Zeptala jsem se. ,,Ahoj. No... Jo. Dneska jsme měli vyzvedávat Ari my ale zjistila, že máme o jednu hodinu navíc a zítra tu hodinu nebudeme mít, protože ta učitelka jede někam na seminář.
No a teď co Ari. My ji nemůžeme vyzvednout, protože na sebe moc nechceme upozorňovat, protože se omlouváme už dost." ,,Jasně, chápu tě Al a nikdo jiný tedy nemůže. Já taky nemůžu. Musím tu něco vyřídit." ,,No nemůže a co Carlisle?" Zeptala se. ,,Nějak to vyřeším. Pá." ,,Papa." Zavěsila jsem to. Ari do družiny nechodí ale někdy by se to hodilo. Zavolala jsem tedy Carlislovi.

Carlisle
Měl jsem odpolední pauzu už jen dvacet pět minut, když mi zavolala Esme. ,,Ahoj miláčku. Něco se děje?" ,,Ari nemá kdo vyzvednout." Řekla a já pochopil. ,,Ty ji taky nebudeš moct vyzvednout co?" ,,No.. nevím. Mám už jen... dvacet čtyři minut." ,,Tak to je problém." Podle hlasu jsem poznal, že přemýšlí. ,,A to nikdo jiný nemůže?" Záporně zamručela. ,,Esme. Vyzvednu ji a nějak to vyřeším." ,,Dobře. Miluji tě." ,,Taky tě miluju. Pá." ,,Pá." Zavěsil jsem, šel jsem po chodbě a potkal primáře. ,,Pane primáři..." ,,Ano pane Cullene. Potřebujete něco?" Zeptal se mě. ,,Mám dceru, která chodí do první třídy a nemá ji zrovna nikdo vyzvednout..." ,,Chápu kam tím míříte pane Cullene. Vaši dceru si můžete vyzvednout ale budete se hned muset vrátit na ambulanci." ,,Ano jistě. Nechám ji ve své pracovně." S úsměvem přikývl a já se šel převléct. Vzal jsem si jen klíčky od auta a nasedl do něj. Ari čekala na schodech a pak zvedla hlavu. Vylezl jsem z auta a ona se ke mně rozběhla. Roztáhl jsem náruč a ona mi do ní skočila. ,,Jak jsi se dneska měla?" ,,Šlo to ale naše paní učitelka na matematiku nám dala asi dvacet příkladů na vypočítání." Usmál jsem se na ni. ,,Tak jo. Jedeme." Zapnul jsem ji a sedl si na místo řidiče a rozjel se. ,,Pojedeme ke mně do práce, budeš v mé pracovně. Koupím ti horkou čokoládu. Uděláš si první úkoly a pak tě kdyžtak pustím na notebook." Horlivě přikývla. ,,A Alice s Jazzem nemohli?" ,,Ne nemohli." Přikývla a dojeli jsme k nemocnici. Odepnul jsem ji a vzal ji za ruku. Podíval jsem se na hodinky. Mám deset minut. Jo to stihnu.

Ariana
Došli jsme do nemocnice a několik pohledů se na nás otočilo. Hlavně sestřičky a pak doktoři a nějací pacienti. Došli jsme k automatu a Carlisle mi koupil tu slíbenou čokoládu. Usrkla jsem si ale pálilo to. Carlisle mi to vzal a došli jsme do jeho pracovny. Byla hezká. Sedla jsem si na křeslo a on mi dal na stůl čokoládu a odložil si tady bundu. ,,Dobře. Takže si uděláš úkoly a já se tady pak zastavím." Přikývla jsem a on odešel. Našla jsem si ukolníček a pak si vzala domácí sešit matematiky. Usrkla jsem si čokolády a začala počítat. Počítali jsme jen součet a rozdíl. Asi po pěti minutách zazvonil telefon. Slezla jsem že křesla a začala hrabat v kapsách Carlislovy bundy. Našla jsem ji. Volala Esme. ,,Ahoj Esme." Pozdravila jsem ji, když jsem to zvedla. ,,Ahoj Ari. Tak co, kde pak jsi?" ,,V nemocnici. V Carlislově pracovně a dělám úkoly." ,,Tak jo. A co dnešek, jak sis to ve škole užila?" ,,Dobře. Esme kolik je jedenáct plus osm, devatenáct že jo?" Zeptala jsem se. ,,Ano je." Slyšela jsem z jejího hlasu úsměv.
Sedla jsem si znovu do křesla a napsala to tam. ,,Tak se měj a nezlob. Pá." ,,Ahoj." Zavěsila jsem tím červeným tlačítkem a dala si sešit matematiky trochu dál. Přečetla jsem si další úkol. Máme namalovat nějaký obrázek.

Po půl hodině
Esme
Jela jsem už konečně z práce a rozhodla se jet do nemocnice. Už jsem tu párkrát byla a věděla jsem, kde má Carlisle pracovnu. Pár lidí se na mě podívalo, nezastavovali mě, protože věděli kdo jsem. Každý nás zná podle vidění a já zalezla do Carlislovy pracovny. Ari seděla na jeho křesle. Hned si mě všimla. ,,Esme!" Vykřikla a skočila mi do náruče. ,,Ahoj." Usmála jsem se na ni. ,,Co ty tady?" Zeptala se se zvědavostí. ,,Nemůžu tu být?" ,,Můžeš." Odpověděla mi s úsměvem a sedly jsme si do křesla.