Básničky...

Oběť

Jsem zas na začátku všeho,
utápím se ve vlastních myšlenkách.
Odchazím pryč za nebe černého,
přemýšlím o svém životě v tajenkách.

Chci utéct, utéct pryč z reality,
optimismus už dávno vyprchal.
Prázdné srdce, žádné pocity,
všechno jsem dávno zpřetrhal.

Na světě není člověka,
který by mě pochopil.
Přicházím snad z daleka?
Či kdo tohle způsobil?

„Já, jen já sám,"
koluje mojí hlavou.
Za chvíli vše vzdám,
však jsem jen na světě částí tmavou.

Procházím tou nejkrásnější zahradou,
nejhezčím lesem na tomto světě.
Plno míst, kde se schovám před svou náladou,
kde se podřídím celé své samotě.

Sednu si pod ten největší strom,
nechávám myšlenky, aby mne pohltily.
Tma, svítící hvězdy, příroda, šumící potůček,
mé obavy se pomalu rozplynuly.

Stále ale cítím samotu a strach,
potřebuji někoho, kdo by mi ukázal cestu.
Cestu, po které se nese jemný prach,
cestu, kterou uniknu mému trestu.

"Jaká je ta pravá, kam se mám vydat?"
ptám se, ale marně čekám na odpověď.
Nechávám mé slzy po tváři stékat,
jsem svých pocitů, svého těla oběť.