Básničky...

Touha řeky

Černý smutek ovládl mé tělo,
slzy roní se jedna za druhou.
Mé srdce jako kdyby hněvem hřmělo,
stal jsem se jen doživotním sluhou.

Rozjímám na podivném břehu,
kam, kam odplula má veškerá touha.
Žízeň po jakémkoliv dechu,
dychtivost po životě pouhá.

Svou rukou hladím rozčeřenou řeku,
mé myšlenky se pomalu rozplývají.
Zavřu své začervenalé oči od breku,
sním o tajuplném, nebeském ráji.

Slyším jak listy lehounce šumí,
jak rybka proplouvá hustou tůní,
jak každá vlnka v řece se vlní,
plná slz, jen ona...rozumí mi.

Její hlas šeptá jméno mé,
krůček po krůčku přistupuji k ní.
K té řece dosud neznámé,
jež pod temným nebem spí.

Cítím jak má duše chabne,
cítím jen proud černé řeky.
Mé tělo pomalu, pomalu slábne,
s hvězdami už bude navěky.

Pohltila mne říční touha,
tajemnou nocí requiem zní.
Každý té melodii naslouchá,
mé tělo, má duše už navždy spí.