štěstí od vedle (dokončeno)

10.

Pomalu jsem otevíral dveře. Hlasitě zaskřípěli a zvuk se odrazil od stěn chodby. Vešel jsem do téměř prázdné místnosti. Bylo tu pět lůžek, ale jenom v jednom někdo byl. Jakmile jsem ji uviděl, začali mi slzet oči. Přišel jsem k ní blíž. Měla vedle sebe rovnoměrně položené ruce. Z prstu jí vedla jedna hadička která se napojovela do krabicového přístroje, co tak pomalu pípal. Na rukách měla ještě trochu krve. To samé na hlavě, kterou mělam obvázanou. Byla tam velká červená skvrna. Potichu a těžce oddychovala.

Vzal jsem ji za ruku a začal brečet. Podlomily se mi kolena a spadl jsem na zem. ,,Bože, to sis nemohl radši vzít mně?!" rozkřikl jsem se po místnosti. Seděl jsem na zemi a brečel, pořád jsem ale ještě držel její ruku.

Nevím, jak dlouho jsem tam byl, jediné co jsem zaznamenal bylo, že se v místnosti začalo šeřit. Moje oči byly rudé a mokré. Konečně jsem se zvedl a podíval se na ni. ,,Já.. Zítra přijdu. Slibuju." řekl jsem jí, protože někde vevnitř jsem cítil, že mě slyší.

Odcházel jsem z pokoje. Otevřel jsem dveře, které znovu zaskřípěli a já se na ni naposled otočil. Sklonil jsem hlavu. ,,Chybíš mi.."

Pohled Míši

Tma.

Není tu nic víc než tma a černo černá temnota.

Slyším hlasy. Spoustu hlasů. Cítím, jak mně všechno bolí, ale nic s tím nemůžu dělat. Hlasy pořád a pořád křičí. Na mně.

Snažím se pohnou, ale nejde to. Chtěla bych se otočit a rozhlédnout se kokem sebe, i když bych stejně asi nic neviděla. Chtěla bych zase vidět svoje ruce a nohy. Tak strašně bych chtěla.

Slyším, jak se kolem náhodně objevují ty hlasy. Zesilují se, čím dál tím víc. Nerozumím co mi říkají. Možná jim ani nechci rozumět. Třeba možná nechci vědět, co se mi snaží říct.

Ticho.

Všechno stichlo. Ten ohlušující řev už konečně ustal. Nechápala jsem co se to děje. Předemnou se objeví světlo a já konečně vidím. Je to jako prázdná nekonečná místnost. Neviděla jsem tu ale nikoho a nemohla jsem přijít na to, kdo nebo co dělalo ten ohlušující řev, při kterém mi tuhla krev v žilách.

Mohla jsem se otočit. Rozhlédnout se, zase jsem viděla svoje ruce i nohy. Byla na nich krev. Tolik mi chybělo mé tělo. Nikdy jsem netušila, že mi budou takhle chybět nohy. V tuhle chvíli ale vím, že je možné všechno.

Moje mysl mi říkala, že není dobrý nápad jít za tím světlem, moje tělo ale říkalo něco jiného. Rozhodla jsem se rychle a rozběhla se. Každý krok bolel. Bylo to horší a horší. Bolest byla nejdřív jako šlapání na malé úlomky skal, postupně to byly ale spíš střepy a nakonec jako bych šlapala na obří žiletky. Ta bolest mě rozpolcovala, teď jsem ale věděla, že není vhodná chvíle se zastavit. Z očí mi tekhly slzy, přes které jsem viděla rozmlženě. I tak jsem ale dál pokračovala.

Proletěla jsem tím bílým světlem a dopadla na.. trávu? Rozhlížela jsem se kolem sebe a přišlo mi to neuvěřitelné. Bylo to jako obří park, ale takový jiný. Tráva tu byla mněká a krásně zářivě zelená. Kolem byly malé pěšinky a rostli tu stromy a keře. Některé byly obyčejné zelené, byly tu ale i takové, které měly barvu růžovou nebo fialovou.

Podívala jsem se na své nohy. Byla jsem čistá. Ani náznak po tom, na čem jsem běžela. Kdybych aspoň věděla, co to bylo.

Zvedla jsem se a šla po jedné z malých uliček. Mířila k malému kamennému mostku. Vylezla jsem na něj a zahleděla se na svůj odraz v čisté a průzračné vodě, když na mě promluvil něčí hlas. ,,Ahoj, tak jsi tady."

Pohled Štěpána

Vyšel jsem z nemocnice a nastoupil do autobusu, nemusel jsem na něho ani dlouho čekat. Venku už bylo chladno a já měl nasobě jenom gatě a tričko s krátkým rukávem. Když jsem nastoupil, uviděl jsem že je skoro prázdný. Byl jsem rád, že na mě nebude nikdo čumět a říkat si ,Hah, koukejte na toho ubuleného pitomce. To je ale troska.'

Posadil jsem a opřel si hlavu o okýnko. Venku už svítili pouliční lampy a já viděl, jak po chodnících chodí party teenegarů, užívající si večerní atmosféru.

Vystoupil jsem na zastávce a procházel pomalu ulicí. Mířil jsem k našemu domu. Kolem jsem minul i její dům. Měla všude zhasnuto. Natka není doma?

Vstoupil jsem do domu a první co jsem slyšel bylo někoho brečet. Rychle jsem se vyzul a zamířil do obyváku, z kterého vzlikot vycházel. Byla to Natka. Seděla zkroucená na sedačce a brečela si do rukou, kterýma si zakrývala obličej. Jakmile uslyšela můj příchod, zvedla se a rozběhla se proti mě. Držela mě sevřeného v objetí a brečela mi do ramene.

,,Štěpo..." Šeptala potichu. ,,Já vím.." Představoval jsem si, jak se takhle objímám s Míšou.

Konečně jsem ji trochu uklidnil a posadil na sedačku. Taky bych brečel, já už ale neměl co. Nic jsme nedělali, jen tam seděli a mlčeli. ,,Hele.. Můžeš tady přespat jestli chceš. Ať tam nejsi sama." prolomil jsem ho. ,,Mohla bych? Ale já vás nechci zatěžovat." koukala na mě těma červenýma očima. ,,Neblázni, to je v pohodě. My-" zasekl jsem se. ,,Teda já tě nenechám na holičkách." Slabě se na mě usmála. ,,Děkuju."

,,Hele, hned ti přinesu věci jen-" Přemýšlel jsem, jestli to mám opravdu udělat. ,,-jen si ještě půjdu promluvit s Kubou."

! POZOR !

Ahoj, ahoj, ahoj! Tohle je velice důležité takže bych byla ráda, kdyby jste si to přečetli.

1. Tuhle kapitolu píšu podruhé, protože jsem velice šikovná a když sem ji psala poprvé, tak se mi smazala.

2. Omlouvám se, že minulý týden nevyšla kapitola. Nějak mi to nevyšlo s časem. Budu se vám to snažit nahradit.

3. Zítra je Štědrý den a já bych všem chtěla popřát šťastné a veselé Vánoce. Ať ten kouzelný čas ztrávíté s rodinou a užijete si ho. Pro mně jsou Vánoce nejkouzelnější den v roce a pokaždé si je snažím co nejvíc užít. Tak ať si je užijete taky :)

Můžete mi napsat jak se vám dnešní kapitola líbila a dát hvězdičku. Ahoj u dalšího dílu! <3