štěstí od vedle (dokončeno)

3.

Cesta autem byla dlouhá a unavující. Pomalu mi padala hlava, až jsem se nakonec opřela o dvířka a usnula.

,,Tak jsme tady." Probudila mě Naty. ,,Co-co? kde že.. už?" nemohla jsem se orientovat. Já, zmatená jak lesní včela. ,,Jo, tak co? Jdeš, nebo budeš nadosmrti bydlet v tomhle autě?" rýpala do mě. ,,Vždyť já už jdu." odpovídala jsem, když jsem se snažila vyškrábat z auta. ,,ech" vyslovila moje pusa nechtěně při protahovaní, po několikati hodinovém sezení v autě. Ohledlá jsem se, ale Naty si to už pochodovala k světle oranžovému domu. Tohle nebyl jen tak ledajaký domek, tohle byl dům, doslova barák! Byl vetší než ten, ve kterém jsem strávila celé mé dětství s rodinou, až do teď.

Otevřela jsem branku a ohlídala se po zahradě, mezitím co si Naty povídala s pánem který na nás čekal před dveřmi.

Zahrada byla krásná. Voněla po růžích. Doma jsme nikdy ani zřídka podobnou zahradu neměli, tahle byla krásná, svěží a plná.. radosti? Květiny asi nemůžou mít radost, ale jako by to přesně od těch žlutých, planých růží vyzařovalo. Něčím mě to vevnitř naplňovalo.

Odtrhla jsem se od zahrady a šla ke dveřím. ,,Tobě to zas trvá Míšo..." rýpala do mě Naty, ale já ji ignorovala a věnovala se pánovi který právě teď stál naproti mě. Mohlo mu být asi 40, měl svislé proužky na košili a hnědé, dlouhé rifle. Težko říct, jestli mu v tom bylo horko, podle mě ale ano.

,,Gustav." usmíval se a podával mi ruku ,,Míša." odpovídala jsem a ruku přijmula. Venku jsme dlouhý čas nestrávili, radši jsme šli dovnitř a Gustav nám ukazoval dům. Naživo jsme ho ještě ani jedna neviděla, jen z fotek.

Po nekonečně dlouhém čase procházení domu, které jsem si popravdě dost užila, se nást ptal jak se nám dům líbí. ,,Je moc krásný, nejlepší je to obří zrcadlo na chodbě." hodovala si Naty. ,,Mě se nejvíc líbí zahrada." oba dva se na mě dívali trochu udiveně, jako bych měla z těch jejich výrazů vyčíst 'počkej, to nám chceš jako říct že se ti líbí ta pitomá zahrada?' neřešila jsem to. ,,Ale co budeme dělat s těma dvěma volnýma pokojema?" ,,S tím už vám asi moc nepomůžu, musíte si to rozmyslet." Milé. Nevadí, my využití najdeme.

,,Tak, dům jste viděli, myslím že je čas si přečíst, podepsat a probrat papíry." povídal Gustav když nám oboum rozdával menší svazky papírů. Myslím že Naty to moc nečetla, já jsem se to teda snažila přelouskat co nejpečlivěji jak jen to šlo. Jakmile se našla věc, které jsem aspoň trochu nerozuměla, hned jsem se ptala. Naty nademnou jen se smíchem kroutila hlavou. Nakonec jsme obě dvě papíry podepsali, Gustav nám dal 3 klíče, 2 pro nás a 1 náhradní a nakonec odešel. Všechno už jsme měli zaplacené.

Posadili jsme se  do kuchyně za stůl a začali si povídat. ,,Tak co teď? když si spala tak mi stěhováci psali že přijedou až ve tři, ještě není ani jedna." ,,Hele tak.. není tady jídlo ani wifina, možná bych mohla jít nakoupit," navrhovala jsem s úsměvěm. ,,ty bys třeba mezitím vybalila těch pár drobných věcí které máme v autě a zavolala ohledně té wifiny." dodala jsem ještě. ,,To by šlo." odpovídala šťastně Naty. Ještě chvilku jsme si povídali, snažila se mi vysvětlit kde tady pocestě viděla obchod. Nakonec jsem to nějak pochopila, vzala si peněženku a vydala se na cestu.

Nebylo to tu až tak velké. Vlastně jsme nebydlely ani v Praze, kousek od ní v takovém malém městečku. Nebyl tu takový hluk, ani smrad. Bylo tu čisto. Samozřějmě že tu auta jezdili, ale oproti Praze to bylo opravdu nic.

Hledala jsem cestu kterou mi Naty popisovala. Nejdřív jsem trochu bloudila ale nakonec jsem narazila na ten správný směr a už z dálky viděla, zářivě červenou ceduli obchodu.

Vešla jsem dovnitř, vzala si nákupní vozík a hledaval ty správné potraviny. Něco, nebo spíš někdo mě chytl za rameno. Lekla jsem se a prudce otočila, v té chvíli se mi jakoby zastavil čas, nevnímala jsem okolí. Vnímala jsem jen sebe a toho kluka který stál předemnou. Strach ze mě z velké části opadl, ale pořád jsem si nebyla úplně jistá. Koukal na mě. Měl trošku pootevřená ústa a zasněně mě pozoroval. ,,Ano? chceš něco?" zeptala jsem se ho po chvilce, protože kdybych to neudělala, kdo ví dokdy by se na mě díval. ,,Já-já. Promiň. Hele ty jsi Míša?" odkud mě sakra zná? zamrazilo mě. ,,Ne neboj, já ti nic udělat nechci." nejspíš si toho všimnul. Stáhla jsem ramena. ,,Jsem Míša." odpovídala jsem tentokrát už neutrálně, ale i tak z něho nespouštěla oči. Měl opravdu krásné rysy. Brunet, místama skoro až zrzek, hnědé oči, jemné fousy a jakousi jiskru. Na sobě měl černé tričko. Prostě obyčejné černé tričko. Vystupovali mu z nich svalnaté ruce, nemyslím si že úplně cvičil, ale ty ruce a prsa mu krásně ladili ke vzhledu. Nakonec modré rifle a šedo-černé boty, opravdu semnou mluví takový kluk?

,,Je tohle tvoje peněženka?" zhluboka se na mě podíval a předstrčil přede mě šedou peněženku, moji peněženku. ,,Jo, je. Proboha. Moc děkuju, nevím co bych dělala kdyby jsi ji nenašel." byla jsem doslova okouzlená, že takový lidé ještě jsou, ale zároveň ráda, že mám zpátky svoji peněženku. ,,Ještě jednou děkuju..." ,,Štěpán." odpověděl a podal mi ruku ,,děkuju Štěpáne, moje jméno už znáš." s úsměvěm jsem jeho ruku přijmula.

Štěpán mi pomohl nakoupit. Provedl mě po obchodě a ukázal mi kde všechno najdu. Byla jsem mu za všechno vděčná, nakonec mi i pomohl zaplatit a všechno pečlivě naskládat do tašek.

Ani jsem se nenadála a už jsme oba stáli před obchodem. Já v obou rukách držela tašky. ,,Tak já už asi půjdu," říkala jsem mu a už se otáčela k odchodu. Vlastně nevím proč jsem to udělala, to bych se ani nerozloučila? ,,Počkej, počkej," zastavil mě a chytl za paži. ,,Pomůžu ti, tohle sama až domů neodneseš," ,,Ne, já to zvládnu, nechci tě zatěžovat a otravovat," uplně mě zastavila otočil mě směrem k němu. ,,Nezatěžuješ mě, a teď mi dej tu tašku." chvilku jsem na něho zírala, jestli to myslí opravdu vážně, nakonec jsem se ale usmála a podala mu tašku. Teď už jsme každý nesl jednu, on mi ale nechal tu lehčí, s pečivem.

,,Takže ty si tady nová? přistěhovala ses?" ptal se mě, když jsme si to sami kráčeli ulicí. ,,Jo, spolu s mojí kamrádkou. Zrovna dneska jsme se přistěhovali." podíval se na mě s ušklebkem, ale přesto všechno se smál. ,,Helee." zasmála jsem se mu a on taky. Po cestě jsme si povídali snad o všem možném. ,,Ty tady bydlíš už asi delší dobu, že?" ptala jsem se zvědavě. ,,Ani ne, pár měsíců. Bydlím v takovém tom vetším bílém baráčku, jestli jsi ho viděla. Číslo 168. Semnou tam bydlí ještě dva kamarádi. Ho-" zarazil se ,,teda Jakub a Radek" ten dům jsem opravdu viděla, dokonce jsem kolem něho šla, je to pár metrů ode mě. „To bude mít Naty radost, že kousek od nás bydlí tři kluci" zasmála jsem se.

Už jsme stáli před naším domem. On na něho zasněně koukal. ,,Copak? Nelíbí?" rýpala jsem do něho ,,Ne, je krásný, dokonce kousek od toho mojeho." usmál se na mě. Úsměv jsem opětovala, ale neodpověděla mu.

Otevírala jsem branku a šla ke dveřím, on hned za mnou jako ocásek. Už jsem chtěla i otevřít dveře od domu ale v tom mě zastavil. ,,Počkej. Nedala bys mi ještě svoje telefoní číslo?" koukal na mě zvědavě. ,,Noo.." rozmýšlela jsem se naoko. ,,Prosím.." dělal na mě roztomilé psí oči, tomuhle jsem nemohla říct ne. ,,Tak jo" usmála jsem se a on z kapsy vytáhl fixu. Nevím který člověk jen tak nosí po kapsách centráky, ale nevadí, pro tentokrát jsem to přešla a číslo mu napsala. Pak už jsem ale dveře otevřela a postavila za ně tašky. Bleskově jsem obejmula Štěpána, naposled mu řekla ahoj a děkuju a zavřela dveře.

Hned za nimi jsem se ještě dívala na to, jak zmateně kouká na dveře. Pak se slabě, ale šťastně usmál, podobal se na zátylku a otočil se. Už stál na cestě, naposledy se podíval na náš dům a odešel.

Otočila jsem se od okna. Předemnou stála Natka. Lekla jsem se jí až jsem z toho uskočila. Ruce měla v bok a smála se. ,,Ale, ale.. Míša nám tu už balí frajery." smála se. ,,Ha, ha, jasně." odpovídala jsem jí ironicky ,,Našel moji peněženku," ,,Peněženku?" dívala se na mě nechápavě když ze země brala tašky s nákupem ,,Pojď, vybalíme to a všechno mi povíš."

10.11 Haleluja! máme tady další díl :D jo a mimochodem skoro 1 500 slov :d wow :D líbil se vám dnešní díl? už se to začíná rozjíždět :) ahoj <3