štěstí od vedle (dokončeno)

13.

Pohled Štěpána

Kuba už se vzbudil taky. Nasnídal se a slíbil, že půjde s náma. Měli jsme vyjít ve dvě, takže jsem měl spoustu času na točení. I tak jsem se ale na každém videu culil a těšil se, až ji zase uvidím.

Čas rychle utekl, a Natka už nás volala k obědu.

,,Ty jsi vařila?" ptal jsem se jí, když jsem vcházel do kuchyně ve které se vzduchem linula nádherná vůně. ,,Jo." ,,To jsi nemusela, mohli sme jen někam zajít." ,,Buď rád, udělala jsem kuře." konečně se na mě otočila a usmála se.

,,Říkal tady někdo kuře?!" slyšel jsem nadšený křik který šel od schodů. ,,Kuba asi rád kuře." usmála se Natka a naložila mi velkou kopu rýže na talíř. To snad ani nemůžu sníst.

Po jídle jsme vyrazili. Nechtělo se nám brát auto, a tak jsme se rozhodly že se projdeme a půjdeme pěšky. Byl to dobrý nápad, konečně jsem mohl aspoň něco málo udělat pro své tělo když nechodím do posilovny a celé dny jen doma sedím na zadku. Cesta netrvala dlouho. Do dvaceti minut jsme byly tam.

Věděl jsem kde má Míša pokoj ještě ze včerejška, takže jsme se ani nemuseli ptát. Nastoupili jsme do výtahu, který nás vezl přes patra. Všichni jsme byly nervozní. Šlo to hodně poznat. Kuba se celou dobu zasněně koukal na svoje černé tenisky a rozmýšlel. Natka sebou pořád různě kymácela a nemohla zůstat stát na místě. Já jsem celý hořel. Myslel jsem že se červenám od hlavy až po paty. Žmoulal jsem ruce a div málem nevyrazil dveře výtahu adrenalinem, který mi teď koloval tělem.

Výtah konečně zastavil a my z něho vystoupili. V čekárně nikdo nebyl. Byly jsme tu moc brzy, ještě nebyly návštěvní doby, tak jsme si sedli na světlé židličky. Posadil jsem se přesně na tu samou, na které jsem seděl včera. Po mé pravici usedla Natka a vedle ní Kuba. Ani jeden z nás nepromluvil, takže celou čekárnou se rozléhaly jenom pípající přístroje které vedly z pokojů a tikající hodiny. Vlastně úplně stejně jako včera.

Za celou dobu jsme moc nemluvili. Nevím kde byly myšlenkama ostatní, ale já byl u ní v pokoji. Chtěl jsem být první kdo ji uvidí. Chtěl jsem ji vidět jak se probouzí a zamžourá po pokoji. Chtěl jsem být u toho až prvně otevře oči po dlouhém spánku. Chtěl jsem aby jsme byly jen my dva. Tak staršně moc jsem chtěl.

Představoval jsem si, jak tam u ní budu zase sedět. Budu ji držet za ruku a povídat si s ní. A budu šťastný. Šťastný, protože už bude jenom moje. A já ji ochráním. Slibuju.

Otrnulo mě když si Natka prudce stoupla a nechtěně mě přitom bouchla loktem. ,,Nemůžeme tady čekat na doktora. Tři hodiny už byly a já to nevydržím. Jdu dovnitř bez něho, jdete semnou?" S Kubou jsme se na sebe podívali ale nic neřekli. Já se jen zvedl a Kuba vteřinku po mě taky.

Přistoupili jsme ke dveřím blíž. Natka pomalu a nejistě vzala za kliku. Otevřela skřípavé dveře a rozhlédla se po pokoji. Jen co její pohled dopadl na spící Míšu, rozběhla se za ní. Já ji následoval, ale Kuba jen pomalu zavíral dveře a pomalinku k nám přistupoval. Jako jediný z nás si plně uvědomoval, že když budeme spěchat, nic se nezlepší.

Natka se posadila na postel a pomalým krouživým pohybem hladila Míšinu ruku. V očích se jí zatřpytili slzy. Bylo to pro ni těžké. I já, když jsem uviděl Míšinu našedlou tvář, rozkutálela se mi po tvářích slza. Natka už to nevydžela a začala brečet. Přisedl jsem si k ní a obejmul ji stejně, jako jsem kdysi obejmul Míšu. ,,Ona to zvládne.."

Uběhla nějaká půl hodina. Natka se mezitím stihla trochu uklidnit. Kuba byl v klidu celou dobu. Pro něho se nic nědělo. Neměl důvod se strachovat ani brečet. Nebo měl?

,,Štěpáne mohl bys mi prosím zajít pro kafe do automatu?" Otočil se na mě Kuba. ,,A vzal bys mi taky prosím?" chtěl jsem mu odpovědět, ať si pro něho zajde sám, když je hned za rohem. Ale když se zeptala i Natka, nechtěl jsem se na ni vykašlat. Takže jsem jen přikývl a vytratil se ve dveřích pokoje, abych jim mohl koupit to trpké a nechutné kafe.

Pohled Míši

Procházela jsem chodbou jeskyně. Nevím jak dlouho jsem tam pochodovala, ale po nějaké době která se zdála jako několik hodin a zárověň pár minut, jsem došla k dřevěným dveřím, které trčeli ve skále. Prohlédla jsem si je do posledního detailu. Jemně jsem přejela prsty po vybroušeném dubovém dřevu. Už jsem nemohla dál čekat. Sáhla jsem na kovovou kliku a pevně ji stiskla. Otevřít šli lehce.

Předemnou se neobjevilo nic. Byla to jen bílá prázdná místnost. Na vteřinku jsem se lekla, že jsem něco spletla nebo špatně odbočila, tahle myšlenka se ale rozplinula hned po tom, co sem do místnosti vstoupila. Začala jsem se propadat a pod sebou viděla šedobílou šmohu, ke které jsem se čím dál tím víc blížila. Šmouha se začala postupně tvarovat a objevovali se obrysi. Viděla jsem Natku a Kubu, ale nikde nebyl Štěpán. To bylo to poslední co sem stihla zachytit.

Pomalu jsem začala otevírat oči. Viděla jsem rozmlženě a celý obraz se kymácel. ,,Probouzí se!" uslyšela jsem něčí hlas v pozadí. Moje vidění se konečně ustálilo a já se mohla pořádně rozhlédnout. ,,Míšo?" promluvil na mě ten stejný hlas. Podívala jsem se na postavu a ostřila ji. ,,Míša?" zeptala jsem se nechápavě a snažila se posadit. Celé tělo mě zabolelo. Ucítila jsem něčí ruku položenou na té mojí. ,,Ty si mě nepamatuješ?" ptala se mě dál ta postava. Upírala jsme na ni nechápavý pohled, ale neodpověděla jí, místo toho položila vlastní otázku. ,,Kde to jsem?" Dívka se otočila na kluka, který stál kousek od ní. Všimla jsme si ho až teď. Měl černé vlasy a krásné oči. Přisedl si ke mě na postel a já jsem cítila jak červenám, i když to v téhle chvíli nebylo nejmoudřejší.

,,Jsi v nemocnici. Víš, stala se taková nehoda... Kvůli jednomu klukovi si dostala pěstí, spadla a bouchla se hlavou o kuchyňskou linku." byla jsem ohromená ale zároveň vyděšená. Takže já přišla o paměť kvůli nějakýmu blbečkovi!

,,A vy jste..." ptala jsem se dál. ,,Jsem tvoje kamarádka, Natka. Bydlíme spolu v bytě." odpověděla mi dívka. Takže Natka. Otočila jsem hlavu na toho kluka. ,,Já jsem Kuba. Bydlím kousek od vás." jestli tenhle Kuba je náš soused, tak si nemůžu stěžovat. Je hezký a vypadá mile. ,,A ten kluk kvůli kterému tu jsem je tady taky?" kývli mi hlavou. ,,Kde je?" jakmile jsem položila otázku, začali se otevírat dveře. Stál v nich mladý kluk, vypadal o něco mladší než Kuba. Měl hnědé vlasy a oříškové oči. Vypadal roztomile. Prosím, ať je tohle můj kluk nebo někdo, s kým se hodně bavím.

Jakmile mě uviděl, upustil kafe, které držel v rukou. Kuba se ke mě zpátky otočil. ,,To je on.."

Ahooj! Omfg konečně další kapitola. Tahle byla pro mě (a myslím že i pro vás) dost silná. Líbila se vám? Jinak ano, znovu se omlouvám že minulý týden zase nic nevyšlo. Já se snažím, opravdu. Ale někdy to hold nejde :/ I tak ale doufám že se vím dnešní díl líbil. Jestli ano budu ráda za každou hvězdičku a komentář. Děkuju a ahooj u dalšího díluuu <3