štěstí od vedle (dokončeno)

18.

Pohled Štěpána

Po dlouhé době jsem byl šťastný. Skutečně šťastný. Vzpomněla si na mně, vzpomněla si na nás.

Leželi jsme vedle sebe na posteli. Atmosféra ve vzduchu by se dala krájet, a já byl plný emocí. Přitiskla se na mou hruď, a já ji obejmul rukou. Pořád se mi v hlavě dokola opakoval děj celého dne. Takže jsem za nic z toho já nemohl? Tolik jsem Kubovi věřil, tak strašně moc. Radek měl nakonec pravdu, choval se divně. Opravdu se s ním nehodlám dál bavit. Definitivně s ním končím.

Míša na mně dál klidně ležela. Spánek ji ukolébal a její hruď se zvedala v pravidelném tempu. Uslyšel jsem tiché bouchnutí dveří, hned potom bouchnutí bot o zem a dupání které se rozléhalo po schodech a chodbě. Byla to Natka, myslím že po tom všem asi taky nebude mít nejlepší náladu. Kdo by měl.

Ráno

,,Ospaloo, vstáváme!" mluvil na mně hlas a přitom se mnou daná osoba třásla. ,,Mhh.." zabručel jsem jako medvěd a přikryl se peřinou. ,,Je ráno! Uvařila jsem ti kafe ospalo." Na slovo kafe jsem si odkryl peřinu z obličeje a mžoural na Míšu. ,,To mi odedneška jako hodláš každé ráno říkat ospalo?" posadil jsem se na postel a Míša mi podala kafe z kterého jsem si usrkl. ,,Každé ráno." šťastně mně informovala. Tohle se mi začíná líbit.

Chvilku jsme si povídali, ale jedna věc mi pořád vrtala v hlavě. Už jsem to nemohl dál potlačovat a musel se zeptat. ,,Míšo? A... Jak to teda mezi náma je. Jako jsme nebo nejsme...spo-" nestihl jsem dopovědět větu, když ke mně Míša přiskočila a políbila mně vášnivě na rty. ,,Jsi jenom můj." Zahřálo mně u srdce.

,,Myslím, že tu je o mně ještě něco, co nevíš." vyschlo mi v krku. ,,Já jsem.." ,,Jestli mi chceš říct, že jsi youtuber, tak to vím." smála se na mně. ,,Fakt sis myslel že to nevím?" vyvalil jsem na ni oči. ,,Jak?" ,,Můj brácha tě sleduje, jasně že mi hned zezačátku nedošlo kdo jsi, až časem mi to doplo." S úžasem jsem se na ni usmíval. ,,Takže ti to nevadí?" ,,Vůbec."

Kafe hned poránu mě nesmírně nakoplo. Už se mi nechtělo spát, proto jsme oba ruku v ruce s úsměvem vykročili do kuchyně. Skoro jsem se zhrozil při pohledu na Natku jak s výrazně červenýma očima sedí za stolem a křečovitě v ruce svírá hrnek čaje. „Hned ti pomůžu." Zašeptal jsem Míši do ucha. Prikývla. Potichu jsem odsunul židli od stolu a přisedl si k Natce. Míša začala vytahovat pánvici.

„Taky jsem to nevěděl," neotočila se na mě, pořád upřeně pozorovala hrnek. „možná že je dobře, že to skončilo tak brzo. Možná... Možná by se stalo ještě něco horšího. Jen chci říct... Mrzí mě to." Zvedla své červené oči a podívala se na mě.
,,Neskončilo to," řekla tak silným hlasem až mě to překvapilo. Naklonil jsem hlavu trochu do boku. „protože to nikdy nezačalo." Jemně jsem prikývl na znak, že chápu. „Děkuju." Opravdově se usmála, já jí to oplatil. Vstal jsme ze židle a stoupl si vedle Míši. ,,Takže, kolik si dáme palačinek?"

Všichni jsme se v dobrém duchu nasnídály a vrátily se do svých pokojů. Míša se převlékla, udělal bych to taky, ale neměl jsem u sebe žádné oblečení, a vyrazily jsme. Ptal jsem se Natky jestli mu to chce jít spočítat, nechtěla ho už ale ani vidět.

Odemkl jsem dveře od domu a vpadl dovnitř. Bylo hrobové ticho. Vyšli jsme poschodí a já jako první zamířil do Radkového pokoje, Míša do mého. Otevřel jsem dveře a uviděl Radka sedícího na posteli a hledícího do mobilu. Hned jak mě zpozoroval, rozzářili se mu oči. ,,Čau brácho," „Ahoj, už jsem se bál že tu necháš všechny svoje věci a už se neukážeš." Usmíval se. „To bych teda chtěl vidět jak tady ten počítač nechám." Posadil jsem se na židli která byla postavena k pracovnímu stolku. „Zůstaneš tady s ním?" „Né nadlouho, budu se stěhovat k Terce." Usmíval se jako měsíček na hnoji. „Páni, tak to gratuluju brácho." Plácl jsem ho po rameni.

„Kuba je kde?" „Nemám nejmenší tušení, celou dobu se mi vyhýbá." „No, myslím že mu to navždycky nevydrží."

„Chcete pomoct?" Otočil se na mě když jsem chtěl vyjít ze dveří. ,,Jestli ti to nevadí, tak klidně." Neodpověděl, ale s radostí se zvedl z postele.

Stěhování nám trvalo celé hodiny. Všechno jsme měli hotové až večer, kdy jsme si společně sedli do našeho obýváku a přiťukli si šampaňským na nový začátek. Papíry o přestěhování a bydlení jsme měli zařízené a dohodnuté, nikomu nic nevadilo. Vsichni jsme byly už unavení, i tak ale víc než šťastní.

Ano, nová kapitola. Že jste si mysleli že už je konec? Hahaaaa nic není. Ještě nás čeká poslední kapitola, která to všechno zapečetí. ❤️ těšte se