štěstí od vedle (dokončeno)

14. (depresivní)

Pohled Štěpána

Vyšel jsem ze dveří pokoje a zamířil přes bílou chodbu k mohutnému automatu na kafe. Přistoupil jsem k němu a pečlivě si prohlížel nabídku. Vložil jsem mince a zmáčkl knoflík na kterém byl obrázek malého černého kafe. Chvilku jsem počkal než se tekutina nalije do plastového pohárku. Tohle kafe bylo pro Kubu, celý postup jsem opakoval, tentokrát jsem ale vybral mléčnou kávu. Ta byla pro Natku.

Pomalu jsem mířil zpátky ke dveřím, které se s plnýma rukama otevíraly dost obtížně, i tak se mi to ale brzo podařilo. Klika cvakla, dveře letí, Štěpán vchází do dveří.

Moje oči zachytili pohledy lidí. Lidí sedících na posteli a pečlivě si mě prohlížejících. Mezi nima byla i Míša. Něco ve mě se rozpadlo. Cítil jsem, jak moje ruce povolují a já s nimi nemohl nic udělat. Plastové kelímky spadly tupou ránou na zem a hnědobílá barva se pozvolna roztekla po nemocniční podlaze. ,,To je on.." uslyšel jsem Kubův hlas. Jeho oči se do mě zabodly jako dvě dýky. Stejně jako ty Míšiny...

,,Ty jsi ten, kvůli kterému jsem tady?" zeptala se mě tichým hlasem. Byla tak bledá. Jak strašně jsem chtěl vidět její probuzení. Chtěl jsem tu pro ni v tu chvíli být. Takhle to nemělo skončit. Takhle ne.

Její našedlá tvář na mě byla stále otočená a čekala odpověď. Já jí ale nedokázal odpoědět. ,,To ty jsi ten? Kvůli kterému jsem tady?" přitvrdila na hlase. Sklopil jsem hlavu a chtěl k ní přistoupit blíž abych se jí mohl omluvit a všechno vysvětlit. Kuba si ale stoupl na nohy a zastavil mě. ,,Opovaž se jí znovu ublížit." Jeho svalnaté ruce do mě šťouchly a já ucítil na prsou tlak. ,,Ale já ne-" nestihl jsem dokončit větu. ,,Prosím, běž pryč. Nechci se na tebe teď dívat.." sklopila hlavu a zakryla si ji. ,,Prosím. Míšo, nech mě to jen vysvětlit." udělal jsme k ní jeden krok. ,,Neslyšel jsi dámu? Vypadni!" Bouchl mě pěstmi do prsou Kuba. Snažil jsem se zadržet slzy, ale nešlo to. Naposledy jsem se otočil na Natku. Koukala se na mě skleněnýma očima. ,,Jdi.." řekla slabě do ticha.

,,Omlouvám se. Tak strašně mě to mrzí!" Chtěl jsem zakřičet, místo toho jsem ale vydal jenom hlasité vzlikání. Odtrhl jsem se od Kubova sevření. Vybíhal jsem ze dveří a šlápl do rozlitého kafe, které se ještě teď roztékalo po podlaze. Zabouchl jsem dveře a utíkal chodbou co nejdál jsem mohl. Za mnou se na podlaze objevovali malé zbarvené šlápoty. Kdybych mohl, utekl bych teď na konec světa.

Horké slzy mi tekly po tvářích. Mlžil se mi přes ně zrak a já tak viděl na cestu rozmazaně. Vyřítil jsem se z nemocnice a snažil se promnout si oči, abych do nikoho nevrazil. To se mi ale nepovedlo. Narazil jsem do zhruba patnáctiletého kluka s kapucí a šedou mikinou. Trochu jsem se zapotácel a málem spadl, kluk mě ale chytl a pomohl mi na nohy. ,,Baxi?" podíval se na mě nadšeně a sundal si kapuci. ,,Pro-promiň. Já se s tebou teď nemůžu vyfotit. Musím jít. opravdu se moc omlouvám." Nevěřícně se na mě podíval a byl trochu smutný. ,,Můžeš mi aspoň něco podepsat prosím?" natáhl ke mě ruku. Pro takovéhle případy nosím vždycky v kapse fixu. Vytáhl jsem ji a rozmlženým pohledem podepsal jeho ruku. ,,Děkuju. Stalo se něco?" ,,Ne ne. Ale už vážně musím." Dál jsem ho neslyšel. Utíkal jsem ulicí k domu.

Tak strašně moc sem si přál už být doma. Chtěl jsem dnešek úplně vymazat. Ona mě nenávidí! A má pro to důvod. Velký důvod. Vždyť tohle všechno je moje vina. Nevím jestli s touhle tíhou budu moct žít.

Konečně jsem celý udýchaný, propocený a uslzený doběhl domů. Odemkl jsem dveře a hned mířil ke svému pokoji. Padl jsem do postele a objímal polštář. Představoval jsem si, že je to ona. Že mi všechno odpustila a jsme spolu. Milujeme se. Tak strašně moc bych si přál, aby to byla realita.

Odtrhl jsem se od představ a vytáhl z šuplíku notebook. Zapl Spotify a otevřel playlist s názvem 'depressed'. Nechtělo se mi vybírat, kterou písničku pustit dřív, takže jsme to dal náhodně.

Znovu jsem skočil do postele a přikryl se peřinou. Hudba mi hrála po pokoji a já se slzami v očích usínal. Před očima jsem měl pořád její tvář. Její bledou tvář. Byla zničená, stejně jako já.

Netrvalo to dlouho a usnul jsem. Nevím jak dlouho jsem spal, ale chvilka to určitě nebyla. Spal jsem tvrdě a mrtvě. I tak mě ale probudilo klepání na dveře.

,,Kdo je to?"

Čuuuus. Žiju (zatím). Tak hele. U knížek brečívám dost často, tohle je ale poprvé co sem brečela u té vlastní. Sem jediná? A jak se vám dnešní kapitola vlastně líbila? Byla trošku kratší takže se omlouvám. Napiště mi na ni názor. Taky budu ráda za každou hvězdičku <3 děkuju a ahoj u další kapči ^^

(A taky budu moc ráda když si ke čtení pustíte písničku kterou jsem vám tady dala.)