štěstí od vedle (dokončeno)

8.

Pohled Míši

,,Jsem strašně ráda, že jste s náma jeli. Nevím co by jsme bez vás dělali." ,,Tak to počkej, dnešek ještě nekončí. Nevím jak Kuba, ale já vám to půjdu vyložit a sestavit." odpovídal mi Štěpán když jsme stáli před autem. Nechci aby mi pomáhal, už tohle bylo od něho mco hezké, ale všechno má své meze. Něco musím zvládnout i sama. Proč to vlastně dělá? Chce si mě přivlastnit? Nevím, co si mám o něm myslet. Přijde mi jako moc hodný kluk, co když to ale dělá jen proto, aby mě dostal do postele? Ne, jsem si jistá že on takový není. Je prostě hodný a chce mi pomoct.

Ještě dlouhou dobu jsem se ho snažila přemluvit, že to s Natkou sami zvládnem, ale on se nedal. Kuba se třeba ani nehl. Seděl dál v autě a ani se na nás nepodíval, ani jednou. Prostě byl dál otočený dopředu a asi nad něčím přemýšlel.

Štěpán tedy s naší dívčí pomocí vynesl všechen nábytek do obyváku. Oba už čekali doma, zatím co já šla ještě ven. V autě pořád seděl Kuba. Otevřela jsem přední dveře a sedla si vedle něho. Otočil se na mě, ale pořád mlčel. Bylo mi nepříjemné jak mě skenoval pohledem. ,,Nechceš jít za náma dovnitř? Nemusíš nic skládat, jen ať nejsi sám. Udělala bych ti kafe." Snažila jsem se chovat co nejmileji, ale bylo to těžké. ,,Nechci, díky." odsekl hnusně a zase se otočil a koukal někam dopředu. ,,Proč si na mě tak hnusný? Já ti nic neudělala." upřeně jsem se na něho podívala, ani se na mě neotočil. ,,Jestli se chceš bavit semnou, tak se nebudeš bavit se Štěpánem." málem se mi zatočila hlava. Co si on o sobě vlastně myslí? ,,Nechci se bavit s takovýma lidma jako si ty. Štěpán je kamarád a ty si v mém životě nic. Jsem sice ráda, že si nás dneska odvezl, ale to je všechno. Nechci abys na mě už mluvil. Chtěla jsem být jen zdvořilá a pozvat tě dovnitř." Lehce jsem ho okřikla a chtěla otevřit dveře a jít pryč, on je ale zamkl. Byla jsem vyděšená. Srdce mi tlouklo jako o závod. Ucítila jsem něčí ruku na mojí noze a polekala se ještě víc. Otočila jsem se na Kubu a viděla jak se ke mě ještě víc naklání. Konečně jsem se vzpamatovala a dala mu facku. Zasekl se, na jeho tváři se objevila velká červená skvrna. ,,Odemkni ty dveře!" zařvala jsem na něho celá vyděšená ,,Děláš si-" ,,Řekla jsem ať mi otevřeš ty pitomý dveře!" do očí se mi nahrnuly slzy, cítila jsem jak celá doslova hořím. To už mi ale Kuba otevřel dveře a já konečně vypadla.

Běžela jsem do domu, až teď jsem si všimla, že mi naproti běží Štěpán. Byla jsem celá od slz a cítila jsem se hrozně. Zavřela jsem za sebou dveře a padla mu do objetí. Stiskl mě. Bylo to příjemné po tom, co se před chvilkou stalo. Najednou jsem byla v bezpečí. Nevím jak dlouho jsme se objímali, protože jsem úplně stratila pojem o čase.

Odtrhli jsem se. Přerušilo se to. Podíval se mi hluboko do očí, z kterých ještě teď stékala jedna slza za druhou. Rukou mi sjel po obličeji a utřel ji. Byl smutný. Sklamaný. Zničený. Stejně jako já. A tak jsme tam potichu stáli. Spolu, vedle sebe. Oba dva úplně rozbití.

,,Co se stalo?" přerušil ticho. Takže on neviděl co se stalo? ,,Kuba on.." odmlčela jsem. Po obličeji se mi skutálela další slza. ,,On mě ošahával." pošeptala jsem mu a hlavu zabořila do jeho ramene. ,,Nedovolím, aby ti cokoli udělal, a už vůbec né, aby se tohle opakovalo. Mrzí mě že jsem to tentokrát nemohl zastavit." zesmutněl ještě víc. On byl smutný, kvůli mě. Dal mi malou pusu do vlasů a pohladil mě. Odtáhla jsem se a koukala na něho. Chtěl mi ještě něco říct, ale v tom přišla Natka. Oba jsem se na ni otočili a ona si všimla mého ubrečeného obličeje. Okamžitě ke mě přiběhla. ,,Míšo co se stalo? Pojď do obyváku, uvařím ti čaj a všechno mi povíš." tahala mě za ruku do obyváku.

Udělali jsme to tak, jak Natka říkala, akorát jsme nešli do obýváku ale do mojeho pokoje. Mezitím, co jsem jim všechno dopodrobna vyprávěla, jsem se ještě víc rozbrečela a Štěpán mě musel utěšovat. Připadalo mi to už i trapné, jak pořád brečím.

Oba dva se mě snažili rozveselit, to se jim taky povedlo. Sestavovali jsme moji postel, trvalo nám to asi 2 hodiny. Nakonec jsme se vrhli ještě na ten Natčin stůl. Ten byl už postavený rychleji.

Štěpán stál zrovna před dveřmi, když jsem se ho snažila přemluvit aby ještě chvilku zůstal. ,,Promiň, už vážně musím jít. Chci si ještě promluvit s Kubou a mám doma nějaké povinnosti. Ale jestli chceš, můžeme třeba ještě zítra ven. Večer ti napíšu." naposledy mě objal a s těmito slovy vyšel ze dveří.

Posadila jsem se do kuchyně. Natka byla někde nahoře ve svém pokoji. Bylo něco málo po páté hodině a já měla chuť dělat cokoliv, jen abych nemusela přemýšlet nad tím co se dneska stalo. Napadlo mě, že bych mohla Štěpánovi upéct buchtu, nějak se mu odvděčit za to co pro mě dělá. Takže Štěpán Buchta dostane buchtu.

Pustila jsem si písničky a dala se do kuchtění. Za hodinku už byla buchta upečená. Nakrájela jsem ji na malé kostečky, poskládala do pyramidy na talíř, posypala a obalila. Celá kuchyně teď krásně voněla. ,,Jdu na chvilku ven, hned se vrátím." zavolala jsem ze spodu na Natku a vyšla ze dveří. Nebyla jsem si vůbec jistá, ve kterém domě Štěpán bydlí. Pak jsem to ale poznala podle auta, které nebylo v garáži ale postavené před domem. Začala jsem ťukat na dveře, nikdo ale neotevíral, slyšela jsem jenom hrozný hluk ze vnitř. Vím že to není správné, ale ty dveře otevřu a půjdu dovniř sama. Třeba Štěpána překvapím.

Pohled Štěpána

Hned co jsem přišel domů, hledal jsem Kubu. ,,Kubo?" zavolal jsem na něho. Něco se zamnou pohlo. Prudce jsem se otočil. Stál tam on. Zatínal pěst a vypadal naštvaně. ,,Musíme si promluvit." řekl jsem už hrubým hlasem. ,,Ano Štěpánku, to by jsme měli." oprvadu mi řekl Štěpánku? ,,Proč to děláš? Mstíš se mi? Co jsem ti udělal?!" zařval jsem na něho. ,,Ale copak? Něco ti vadí? Třeba že mě má Míša radši než tebe?" ztuhl jsem, je tu snad něco, co mi Míša neřekla? Možná něco vynechala. Třeba ho má opravdu radši. Ne, to by potom nebrečela. Snažil jsem se uklidnit, Kuba si mě mezitím prohlížel a kroužil kolem mě jako sup nad svojí kořistí. ,,Lžeš!" naštval jsem se a vykřikl po něm. I kdyby mě Míša ráda neměla, musím se za ni postavit. ,,Já nelžu!" zařval na mě Kuba, vzal mě za tričko a přitiskl ke zdi. Lekl jsem se nárazu. ,,Ale copak? Štěpánka se nám bojí? Tak už to pochop! Si nula! Nikdy si nic nedokázal a ani nedokážeš! " Vyřval se mi přímo do obličeje. ,,Ne!" Neudržel jsem se a a vrazil mu pěstí. Trochu se zamotal ale hned byl zase při sobě. ,,Jo tak Štěpánka se chce prát?! Tak to má mít!" vrazil mi facku. Cítil jsem jak hořím. Slyšel jsem jak se otevřeli dveře. Vešla Míša, co tu dělá? Tohle nemá vidět. ,,Jakube!" vykřikla, když viděla jak mě Kuba tlačí ke zdi a chystá se mi vrazit. Upadl jí talíř. ,,Nech ho být!" přiběhla za náma a stoupla si přede mě. Chtěl jsem ji odstrčit, ale nestihl jsem to. Kuba místo do mě, vrazil pěstí do Míši. Její tělo spadlo na zem.

,,Míšo!" klek jsem si k ní na zem. Při pádu se praštila o kuchyňskou linku. Kuba se teprve teď vzpamatoval. ,,Cos to doprdele udělal?!" rozkřikl jsem se a přitom brčel. ,,Volej záchranku! Slyšíš?! Dělej!" zařval jsem ještě jednou a obejmul Míšu, která nebyla při vědomí. ,,Míšo? Slyšíš mě?.."

Ahoj, ahoj. Konečně jsem vydala novej díl. Líbil se vám? Je trošku delší tak snad nevadí. Dávala sem si na něm hodně záležet a psala ho asi 3 hodiny. Taky sem se rozhodla vás do příště trochu napínat. Napište mi názor do komentářů, jinak budu taky ráda za každou hvězdičku :D Tak ahojj a vidíme se u dalšího dílu <3