štěstí od vedle (dokončeno)

7.

Pohled Štěpána

Myslel jsem že Kuba bude v pohodě, věřil jsem mu. Mám ho rád, kamarád to byl vždycky v pohodě a když jsem potřeboval pomoct tak tu byl. Jasně, není to tak dobrý kamarád jako Radek nebo Pavel ale.. Míšu mám rád já.. On ji chce jen sprostě využít. Jediné za co jsem rád je, že ona nechce jeho. Bojí se, hledá pomoc u mě. Ale co když mě začne nenávidět za to že jsem je spolu seznámil? Nevím co bych dělal. Potěšilo mě, že mě Míša vzala za ruku, ale vsadím se že to bylo jen aby naštvala Kubu. Co já vlastně vím. Jsem tak pitomej! Nejradši bych se zabil, nic z tohohle bych nemusel řešit kdybych je neseznamoval. Na druhou stranu myslím, že by Míša nebyla ráda kdyby věděla jak teď o nich přemýšlím, asi bych toho měl nechat. Aspoň pro ten dobrý pocit.

Vlastně jsem si dnešek užíval, ale ten Kuba.. Tak strašně bych si přál vědět co se mu honí hlavou. Musím si s ním doma promluvit. Prostě musím, jinak už to dál nevydržím. Taky mě štve jak je hnusný k Natce. Ona se sním chce bavit, ale on s ní ne. Odporuje jí, brání se. Nerozumím mu.

,,Štěpo co je?" vytrhla mě z přemýšlení Míša. Cukl jsem hlavou. Sedla si vedle mě na postel na které jsem už chvilku seděl. Pozoroval jsem ji. Mám jí říct pravdu nebo si ji nechat pro sebe? Ne, je moc brzo. Známe se dva dny, ještě nemám ani srovnané co k ní cítím. Tohle bude ještě zajímavé.

Prohlížel jsem si její zmatenou tvář, vypadala.. sklamaně? Její kaštanově hnědé oči mě pozorovali. Viděl jsem se v nich, byly jako dvě malé okénka. Kéžbych přezně mohl nakouknout do její hlavy a zjistit jak tohle všechno vnímá.

,,Haló, Země volá Štěpána," zamávala mi rukou před obličejem, teď už se usmála. Zatřepal jsem hlavou abych se vrátil do reality. Jako by to snad mohlo pomoct. ,,Yes, sem tu." snažil jsem se být co nejvíc v pohodě aby nic nepoznala. ,,Na jaké planetě si byl?" ,,Nevím jak se jmenovala, ale všude byla lízátka a cukrová vata." ,,To mě na ni určitě někdy vemeš." Měl jsem opět dobrou náladu a oba jsme se smáli. ,,Pomůžeš mi teda vybrat nějakou tu postel?" ,,Co myslíš?" udělal jsem na ni zákeřný obličej. ,,No.. Bylo by to od tebe hezké a hodně by jsi mi tím pomohl" ,,To ti mile rád pomůžu." stoupl jsem si opět na nohy a natáhl k ní ruku na náznak, že ji pomůžu se zvednout z postele. Jde se vybírat.

Vybírali jsme postele dlouhou dobu. Bylo jich tu spoustu, nedivím se že nám to tak dlouho trvalo. Míša si vybrala dvojlůžkovou, byla jemně béžová se šedým povlečením. Mě osobně se taky líbila, hlavně proto že byla pohodlná, jakobych ležel na obláčku.

Hledali jsme zrovna Natku a Kubu, když jsem na to narazil. Bylo to velké zrcadlo. Nejdřív jsem se na sebe díval jen tak z dálky, pak ale přešel blíž. Viděl jsem se. Sebe. Ne tu věc, kterou potkávám každý den v zrcadle doma, já viděl pravého Štěpána. Stál jsem tam, pozoroval se, doslova na sebe civěl. Naklonil jsem tvář blíž. Nad jedním okem strach, pod druhým smutek, na čele sklamání, u brady štěstí, na líci lásku. Velké nápisy které mi zakrývali obličej. Co se to děje?

Míša si mě všimla. Koukla se nejdřív na mě, potom do zrcadla, na nás. ,,Děje se něco? Proč se tak prohlížíš? Hele Štěpo vážně, si v pořádku? Mám o tebe strach." Odtrhl jsem se a tentokrát se díval na ní. ,,Jsem v pořádku, opravdu. Jen.. Asi si budu muset doma promluvit s Kubou." kývla ,,Děkuju." nevím proč děkovala. ,,Tak už pojď, prosím." Otočila se, já hned za ní, ale ještě naposled se chtěl podívat do toho zrcadla. Tak jsem i udělal. Nic, už jsem nic neviděl, byl tam jen ten starý Štěpán kterého vídám každý den.

Vydal sem se zase hledat s Míšou ty dva a snažil se nemyslet na to, co sem viděl. Našli sme je u rámů a obrzů, on si vážně někdo takové věci prohlíží a kupuje? ,,No tady ste, my vás celou dobu hledáme" smála se Míša ,,Nejsi sama" oplácela jí Natka. Kuba jen stál a v tichosti je pozoroval. ,,Jdeme pro papíry?" ,,Dobře, kluci pomůžete nám?" ptala se Natka, při slově kluci, se ale otočila na Kubu. ,,Hm-m" zamručel. No, že by si to tu užíval se říct nedalo, stejně se ale zvedl a šel, hned za ním pochodovala Natka a něco mu říkala. ,,Moc si vážím toho, že tu jsi a pomáháš mi" řekla mi Míša sladce a na její tváři se rýsoval líbezný úsměv. ,,Jsem rád, že tu s tebou můžu být" opětoval sem jí ho.

Trvalo to ještě dlouho, obzvlášť to hledání kde jsou naše kousky postele a stolu. ,,Tak hele" řekla Míša všichni sme se na ni podívali. Ona si sedla do modrého vozíku který sem vezl. ,,Roztlačíš mě prosím?" udělala psí oči. ,,Já nevím, nechci abys nabourala" ,,Nic se mi nestane, prosím, projedeme se" pokračovala v psích očích. ,,Tak dobře, ale mám podmínku" udělal jsem na obličeji přísný výraz. ,,Jakou?" vypadala překvapeně. ,,Bude to hodně rychlé!" vykřikl jsem těsně předtím, než se střemhlav vrhl s vozíkem uličkou. Míša se smála, já taky. Myslím že i Kuba s Natkou se nám museli smát, mě to nevadilo. Užíval sem si ten adrenalin, vítr ve vlasech a Míšinu radost. Tu zevšeho nejvíc.

Nakonec sme se teda nějak uklidnili, našli všechno potřebné a zaplatili. Bylo 13:29 a my sme naláželi věci na vozík a jistili je. ,,Hele nezajdem někam na oběd?" navrhla Míša. ,,Já bych šla" odpověděla Natka ,,Já taky, mám docela hlad" promluvil Kuba. Konečně něco řekl, už sem myslel že přišel o hlas. Já jen kývl hlavou.

Všichni sme nasedli do auta a jeli směr centro. Ani jednomu z nás se nechtělo někam do restaurace, takže sme zvolili tu nejlepší variantu. KFC. Míša trvala na tom, že si za sebe zaplatí, já jí to nevymluvil, bylo by to zbytečné. Neodpovídal sem jí. Neměla na vybranou, prostě jí to někdo zaplatí. Ten někdo budu já. Když viděla jak už je všechno vyřízené a zaplacené, zamračila se na mě, já se ale usmál. ,,Nemusel si mi to platit, už tak toho pro mě děláš hodně" řekla teď už klidně. ,,Rád někomu udělám radost"

Najedli sme se a jeli směr domov. Míša nám říkala jak byla na dílnách vždycky nejlepší ze třídy a jak už se nemůže dočket, že tu postel bude skládat. Já už sem ale přesně věděl co udělám. Tu postel jí složím.

Ahoj ahoj. Líbila se vám dnešní kapitolka? Dávala sem si hodně záležet. Budu moc ráda když mi napíšete názor do komentářů :) děkuju a ahoj <3