Chceš v životě klid?
Možná, až začneš žít.
Ty každé ráno při rozednění
tvrdíš, že jsi na umření.
Už od svého narození,
jsi ostudou svého pokolení.
Žiješ v úsporném režimu,
ale hlavu plnou neklidu
máš.
Jako hradní stráž.
Tvář zbavenou citu,
který ztratil se někde v lihu.
Nejdřív to byla sranda,
si jen tak hrát.
Pak ale zničená játra
a v pohledu strach.
V zrcadle na tebe hleděly oči cizince
po každé další lahvince.
Hlava jako střep,
a někdo na dveře :
"Klep. Klep."
Hlava jako střep.
Jaké to teda je?
Když ti paměť stávkuje.
Nevíš, co se stalo včera.
Že by snad se udála nevěra?
Ach, to se vlastně nemohlo stát!
Jsi, už dva roky sám.
Skončilo to, když jsi začal pít.
A ona nechtěla s tebou nic mít.
Jaké to teda je?
Když ti paměť stávkuje.
Hlava jako střep,
a někdo na dveře :
"Klep. Klep."
V srdci střep.
Na zemi krev.
"Klep. Klep."
To jen havran na okno slét'.
Otevírá ho,
a vzápětí
i s tvojí duší odletí.
"Klep. Klep."
To jen v bytě ozývá se prázdnota.
Ty hlasy pějí do ticha.
Opilec, co život si vzal.
Protože si vzpomněl,
že zůstal sám.
---
Moc nevím, co si o téhle básni mám myslet. Původně jsem ji psala s úplně jiným nápadem, než s jakým jsem ji dokončila.
ČTEŠ
Odvrácená strana poezie
PoesíaPoezie, která vypráví příběhy. Příběhy, které chtějí být slyšeny. *** Sám. Zase sám jsem bez tebe. Už nejsem vězněm ve svém těle. Odcházím. Odcházím do nebe. Dal jsem ti vše i sám sebe. Neměl jsem už nic. Nic co bych ti dal. Tak proto jsem umíral sá...
