Believe me,...please

11. Díl - I am your mind

,,Nejde odpouštět ze dne na den,..." vydralo se ze mne ,,Promiň" rychle jsem se mu vysmekla z objetí a odběhla do svého ninějšího pokoje, kde jsme se následně zamkla. Chci být sama. Nědokáži odpustit člověku jen tak. To prostě nejde. Ne po tom všem. I když bych moc chtěla nedokáži to. I přes všechnu snahu to nejde,....

Lehla jsem si na svou velkou kovovou postel a zasněně koukala do bílého stropu. Myslela sjem si že tam něco vyčtu, těžko. Myšlenky zahlcují mou mysl mě po nějaké chvílu uspali spolu s hrající hudbou v mojich uších. Zaspala jsem.

Probudilo mě lehké klepání doprovázené prosvětcující paprsky slunce skrz zatačenou roletu vínové barvy. Nemám nejtvrdší spánek, probudí mě skoro každé šustnutí. Klepání se zesílilo a bylo doprovázeno Gemminým švitořivým hláskem ,, Dii, nesu ti snídani"

Rychle jsem vyskočila na nohy, díky čemuž deka odlítla na druhou stranu ,,manželské,, postele. Studená plovoucí podlaha šimrala mé nožky. Docupitala jsem ke dveřím ,které jsem následně odemknula a otevřela.  V malém okamžiku jsem Gemm vtáhla do pokoje a zabouchla dveře. Soukromý, které jsem chtěla mít potvrdilo cvaknutí zámku. Ihned mi na jazyk přilétla otázka ,, Vy jste věděli že přijede ??"

Gemm na mě jen zaskočeně civěla, jako by neměla vůbec tušení o čem mluvím, a to mi potvrdila i její otázka ,, O čem to mluvíš, kdo přijde ?" 

Tak v tuhle chvíli si přijdu jako totální magor, to mám halucinace nebo si jen moje bujná představivost až moc hraje s mou myslí ?! 

Gemma po nějaké době našeho asi 15ti minutového rozhovoru odešla a já si snědla svou snídani a znovu zalehla do postele,hledíc na strop a přemítajíc o minulosti a budoucnosti.

Tohle všechno mi přijde jako jeden špatný sen kdy čekám že se z něho každou chvilku probudím, že to bude hezký den kdy svítí sluníčko a já bok po boku jdu s osobou kterou miluji, Ruka v ruce,se procházíme po Londýně. Staré domy dýchají svou historií na lidi procházející okolo nás. Stromy, které šumí díky větru doprovázeným zpěv malých neposedných ptáčků.......

Občas sním až moc, není to dobré.

* O měsíc později...

,,Harry, já,.. né že bych se k vám nechtěla nastěhovat, ale všechno má své pro a proti a ty moc dobře víš že u vás toho má víc proti"pronesla jsme když jsme se posadila a houpací lavičku na verandě Anne domu. ,, Ale..-" 

,,Žádné ALE Hazz, není to dobrý nápad, navíc ty víš že nestojím být skoro každý den v televizi s podtitulkem,.. čí přítelkyně je tako malá brunetka" ,,Promiň Harry kdybych chtěla sebe víc nejde to‘‘

Vím že to Harry myslí dobře ale mě se tady v Holmes Chapelu líbí,.. mám tu svůj klid a školu díky ann studuji dálkově.

Můj mozek napovídá NE ale srdce ANO......

Přestávám být ta ustrašená holčička co stojí v roku a čeká na všechno co se na ní nahrne,..Tohle nejsem já,.. a do určité doby jsem nebyla,...Nejsem taková jaká působím. Jsem taky jenom člověk. Občas mám právo brečet, křičet a bát se, to je předci lidské. 

Milion otázek, myšlenek ale žádné odpovědi a skutky,...

Vím že ho potřebuji, je pro mě jako vzduch. Kyslík, který potřebuji k životu.  Jenže strach je větší,.. bojím se. Je jako kus mě, Každý jeho pohled na něj vypouštěl tisíce a tisíce malinkatých motýlků,kteří mě šimrali v bríšku.. Už měsíc se nic takového nestalo a jen kvůli tomu že z toho mám strach,..Jsou to všechn jen lži , ve kterých celý svůj život žiji,..Já jsem jedna velká chyba, která se nikdy neměla stát. 

Tiché kroky znějící po kamenné podlaze hlouhé haly okolo pokojů, včetně toho mého. Přibližují se a já se zase bojím.

 

Po obrovsky dlouhé době nesmyslný díl :/,omlouvám se za chyby ;)) Vím není toho moc, ale víc toho ze sebe teď nevymáčknu ;)) :(