♥We are still brothers ♥

27. kapitola - To nemůžeš!

„Myslíš si, že to půjde tak rychle?" Přešel ke mně a dva z přihlížejících můžu, chytili Ariel. „Nechte ji být!" Zaúpěl jsem, bolest hlavy byla nesnesitelná. „Říkal jsem ti, že nemáš ani ponětí s kým si zahráváš a teď abych ti trochu přiblížil svůj plán. Ariel se samozřejmě nic nestane, bude novou tváří Disney a navíc jí něco dlužím. Je tady jen jako divák a ty? Dost jsem přemýšlel, jaká pomsta bude nejlepší a pak mi došlo, že stejně už toho víš moc. Takže pustit tě logicky nemůžu. Máš nějaký nápad, co jsem si pro tebe přichystal?" Pousmál se a svůj pohled upřel na mě. „Zastřelíš mě?" Pohledem jsem naznačil na zbraň u jeho pasu. „Zastřelení by byla asi nejrychlejší z možností, ovšem zbylo by po tom moc nepořádku. Jiný nápad?" „Nevím." „Milá Ariel bude moct být svědkem tvého odchodu do pekel, víš, když něco s někým podpálíš budovu z popele je prakticky neodhalitelné o koho šlo." Zlověstně se usmál. „Chceš mě nechat uhořet?" „Ty jsi, ale bystrý." „To nemůžeš!" Vykřikla Ariel a vymanila se ze sevření dvou mužů. Ti ji, ale hned znovu chytili. „Ariel, prosím nepleť se do toho."

Pohled Ariel:

Nic jsem nechápala, kde byl Sam, kterého jsem měla ráda? Tohle nebyl on a tohle všechno bylo zvrácené. Sam mě okřikl a znovu věnoval svou pozornost Ruggerovi. „Dělej, jak myslíš Same, ale nech mě se aspoň rozloučit." „Abys věděl, že jsem hodný člověk tak ať je po tvém. Pusťte ji za ním. Máte pět minut." Ukázal na mě a poodešel stranou tak aby nás neztratil z dohledu. Rychle jsem se k němu rozeběhla a objala ho. Mou tvář pořád smáčelo tisíce slz. „No tak, neplakej. Všechno bude dobrý, to ti slibuji." „Jak?" „Musíš jen věřit sama v sebe, nikdy tě neopustím, ať už budu živý nebo mrtvý." „Prosím nemluv takhle." „Ariel, nevím jak z tohohle uniknout. Je to něco s čím neumím bojovat a když se na mě podíváš tak ani nemůžu. Teď a tady to skončí a proto chci abys věděla jak moc tě miluju." Z oka se mu skutálela malá slzička a já se rozplakala ještě víc. „Taky tě miluju, nenechám tě tady. Jestli ty i já." Políbila jsem ho. „Necháš mě tady, tobě se nesmí nic stát." Zašeptal do polibku. „Tak, konec vy dvě hrdličky!" Odtáhl mě Sam a opět mě chytili ti dva muži. „Doufám, že jste se rozloučili pořádně." Znovu se usmál a já mohla jen bezmocně sledovat, jak další dva muži všude lijí benzín. „Tak sbohem Ruggero." Zašeptal Sam a škrtnul zápalkou, kterou upustil na zem. Naposledy jsem se na něj podívala, bolest uvnitř mě byla neúnosná. Muži mě popadli a i se Samem mě odvlekli před budovu, kterou pomalu pohlcovaly plameny a dým. Zhroutila jsem se na silnici a propukla v neutišitelný pláč. Ať by mi teď kdokoliv udělal cokoliv necítila bych to, moje vnitřní bolest byla horší než cokoliv jiného. Moje srdce bylo roztrhané na kousky. Opravdu tam zůstal, zůstal v budově, která byla již celá v plamenech. Uhořel za živa a já nemohla nic udělat, nemohla jsem zachránit člověka, kterého miluju nejvíc na světě. Nebyla jsem schopna pohybu ani slova, jen jsem tam seděla na zemi, pohled jsem upínala na plameny a utápěla jsem se v žalu, který nyní pohltil celé mé tělo. Byl navždy pryč... Mým tělem neproudila jen čistá bolest, ale i stále víc rostoucí zlost a nenávist. V té budově neměl být Ruggero, měl tam být Sam. Nohy jsem přitiskla k tělu, hlavu schovala do dlaní a po tvářích jsem i nadále nechat stékat miliony bolestivých slz.

Pohled Ruggera:

Začínal jsem se dusit dýmem a plameny se ke mě začaly přibližovat čím dál tím více, nechtěl jsem tady dnes umřít, ale nevěděl jsem co dělat. Zkusil jsem znovu pohnout pažemi, tentokrát úspěšněji. Nejspíš používali dost nekvalitní lano, které vlivem tepla změklo a dalo se s ním manipulovat. Ani uzel nebyl tak dobře uvázaný, abych si s ním neporadil, léta skautu se nezapomínají. Z posledních sil jsem se postavil a porozhlédl se po mém pekelném vězení. Vyběhnul jsem betonové schody, které mě dostali do přízemního patra, které byl ovšem také celé v plamenech. V malém nepatrném okamžiku jsem přes poslední okno zahlédl plačící Ariel a tu partičku chlapů, která hlídala vchod. Bylo mi více než jasné, že tudy odejít nemohu. Znovu jsem se porozhlédl a všimnul si zadního vchodu. Strop nade mnou zapraskal a já v sobě sebral veškeré síly a rozběhnul se k oněm dveřím. Dveře byly téměř celé prosklené a zamčené, zatnul jsem zuby a sklo pěstí rozbil. Bolest, která nyní svírala mou pořezanou ruku jsem už nebyl schopný vnímat, teď jsem dokázal vnímat jen možnost úniku a šířící se dusící dým. Opatrně jsem prolezl skrz díru ve dveřích a ocitl se na nějaké předměstí. Jediné co mě napadlo, bylo rozběhnout se, musel jsem se dostat co nejdál. Všechno mě bolelo, ale dokázal jsem si představit, co by se stalo, kdyby mě našli.

Utíkal jsem městem dál a dál, moje nohy mi pomalu vypovídaly službu, ale já nepřestával utíkat. Jediné co mě hnalo dál byla představa mé sladké Ariel, musel jsem ji znovu vidět, pro ni jsem to musel přežít. Doběhl jsem, až do části kde byly samé luxusní vily a podobné velmi rozšířené domy. V jednom z nich se konal nějaký večírek, byla to má poslední šance. Doběhl jsem na onu zahradu a naposledy se porozhlédl. Pár kluků ke mně okamžitě přiběhlo a podepřelo mě, začali se mě vyptávat na kde jaké informace a já začal cítit, jak mě pomalu opouštějí veškeré smysly a najednou se podlomila kolena a já šel k zemi. „Kamaráde, tohle mi nesmíš udělat." Slyšel jsem jen velice matně hlas, mě tak známý. Patřil mému nejlepšímu příteli, kterého jsem poznal při natáčení Violetty. Patřil Jorgemu. Nevím, kde se tam vzal, ale byl tam. Znovu byl při mně, když jsem ho potřeboval, jestli tady měl být někdo, kdo mě nenechá umřít tak to byl právě on.

Pohled Jorgeho:

Nechápal jsem, co se stalo, kde se tam vzal nebo kdo ho takhle zřídil, ale musel jsem mu pomoci. Nemohl jsem ho tady přeci nechat umřít, nemohl mi zemřít v náručí. „Zavolejte záchranku!" Zakřičel jsem na ostatní a dál mu podpíral hlavu. „To bude, dobrý kamaráde, ty to přežiješ." Snažil jsem se nepanikařit, ale moc to nešlo. Někdo po mě hodil obvazy na zaškrcení rány na ruce, nejspíš mě poraněnou tepnu. Všude byla spousta krve, měl velice nestabilní puls a vypadal jako by se právě dostal z hořící budovy. Zaškrtil jsem mu ránu a snažil se ověřit, jestli reaguje, nereagoval... Byl v bezvědomí a mě se nedařilo ho z něj dostat, nevnímal můj hlas ani cokoliv jiného. Panika se mě zmocňovala čím dál více, naštěstí jsem v tu chvíli uslyšel houkačky sanitky a uviděl první zdravotníky, kteří se k nám šinuli.

__________________________________________

Tak jsem přeci jen dnes stihla napsat další část :) Do příběhu se nám dostává i Jorge Blanco neboli Leon z Violetty. Měli jste ho rádi? Já opravdu hodně♥ Myslíte si, že Ruggero přežije? A co bude dál s Ariel? Další část snad zítra nebo brzy :)

Miharu♥