♥We are still brothers ♥

48. kapitola - Je po všem...♥

„Tenthle sentiment už snad stačil ne?" Zasmála se skřehotavě Khalíf, která se objevila v mé blízkosti. Vrhla jsem na ni nenávistný pohled a cítila, jak se v mé dlani zjevuje plamen. „Tak naše milá Ariel už se naučila svůj oheň ovládat." Stále se ironicky smála. „Co kdybychom to skončili? Tak to chceme obě ne?" Prskla jsem na ni a nepřestávala ji sledovat. „Chceš to skončit sama? Oh jistě ty nemáš ani na výběr." Nechápavě jsem se na ni podívala. „Nevidím tady ani Karol ani Ruggera, a když je tady mezi těmi zbylými nevidím, co to může asi znamenat? Ano Ariel, leží támhle mrtví spolu s ostatními bojovníky. A víš proč? To kvůli tobě!" Propalovala mě pohledem a já cítila své slzy, jak mi stékají po tvářích. Tohle nemohla být pravda, nemůžou být mrtví. „Lžeš!" Křikla jsem na ni. Náhle jsem padla na kolena a chytila se za hlavu. Bolest, jež svírala mou hlavu a celé mé tělo byla příšerná. Svíjela jsem se v bolestech a před očima se mi naskýtaly různé obrazy. Jedním z nich byl výjev toho, jak objímám Ruggera, věnoval mi polibek, ale já najednou nedokázala ovládnout svůj oheň. Začaly mě pohlcovat plameny, až ho úplně spálili. „Vidíš, zabila jsi ho!" Slyšela jsem Khalíf, zase se mi dostala do hlavy. Bolest nepřestávala a já nevěděla, co mám dělat. Nevěděla jsem, jak ji mám z mé hlavy dostat. Začala jsem myslet na ty nejkrásnější chvíle. Na chvíle kdy jsem zpívala se strýcem, na první momenty v Itálii, na stream s Ruggerem a na to jak moc ho vlastně miluji. Bolest přestávala, až přestala úplně a já se mohla postavit zpět. „Ze svojí hlavy mě dostat můžeš, ale to je tak všechno." V ruce jsem vytvořila ohnivou kouli, kterou jsem po ní bez váhání vrhla. „Chytré." Usmála se, když se vyhnula. „Ale slabé dodala." A seslala na mě nějaké kouzlo, čekala jsem bolest, ale nic. Rozhlédla a uviděla kolem sebe usmívající se lidi. Kluk s dívkou drželi přede všemi štít tvořený vzduchem nebo něčím takovým. Hned jsem pochopila, že to jsou zbylá dvojčata. Spolu s nimi se vedle mě postavil i Ruggero spolu s Karol. Usmála jsem se a stiskla jejich ruce. „Jak je to možné?" Znepokojila se Khalíf. „Jsme silnější než ty, protože máme přátelství a máme lásku. Nežijeme z nenávisti." Karol z kapsy vytáhla papírek kde měla napsanou formuli jež musíme opakovat všichni dohromady. „Někdo jí bude muset držet." Řekl jeden z chlapců. Ruggero rychle přikývl a chtěl jít k ní, já ho zatavila. „Co to děláš, když tam budeš stát tak zemřeš spolu s ní." Pousmál se a políbil mě na čelo. „Tohle je můj osud, nikdo z vás to být nemůže. Bez vás to nebude fungovat." Rozplakala jsem se a rychle ho objala. „Miluji tě." Zašeptal. „Já tebe." Naposledy mě políbil. Přešel ke Khalíf, kterou energie dvojčat vysilovala a chytil jí pod krkem. Všichni jsme se postavili do kruhu kolem nich a chytili se za ruce. Po tvářích mi tekly slzy, ale věděla jsem, že to jinak nejde. Jiná možnost nebyla. Všichni jsme začali odříkávat slova a soustředit se na svůj živel. Od každého z nás se pomalu začala odrážet síla jeho živlu a pomalu obklopovala Khalíf a Ruggera. Karol k nim hodila Khalífin popel. Naposledy jsem se na něj pomalu a zavřela oči. Nemohla jsem to vidět, nezvládla bych to. Ozvala se rána, obklopilo nás světlo a Khalíf zakřičela.

Pomalu jsem otevřela oči a pustila ruce, které mě svíraly. Bylo po všem. Byla pryč a stejně tak i Ruggero. Nezbylo po nich vůbec nic. Právě teď jsem se měla cítit nejšťastnější, ale byla jsem prázdná. Chtěla jsem brečet, chtěla jsem křičet, dostat ze sebe všechny ty emoce, ale nemohla jsem nic z toho, protože jsem nic necítila. Zvládla jsem jenom vnímat tu obrovskou díru v mé hrudi, tu prázdnotu, kterou už nic nezaplní. Už nikdo ho nikdy nenahradí, nikdo nezaplní to prázdné místo v mém srdci. Byl pryč už navždy, obětoval se, aby tisíce dalších mohlo žít. Obětoval se pro mě. Padla jsem na kolena a nepřítomně hleděla na místo, kde ještě před pár minutami stál. „Musíme se vrátit k ostatním." Připomněla mi opatrně Karol. Přikývla jsem a bez jediného slova se postavila a šla spolu s nimi.