♥We are still brothers ♥

46. kapitola - Je toho moc

Pohled Ariel:

Nemohla jsem tomu uvěřit. Leo byl opravdu mrtvý. Byl, mrtvý dřív než nějaká bitva vůbec začala. Po tvářích mi stékaly slzy a já cítila, že dnes nebudu bojovat za sebe ani za svou sestru a překvapivě ani za mou lásku. Dnes budu bojovat za Lea! „Připraveni!?" Zakřičel Zosimas, kterému se dostalo velmi hlasité odpovědi. „Pak jděte a bojujte za to, v co věříte!" Dal jasný pokyn, který stovky lidí uposlechlo. Ovšem nebyl sám. Stejně jako on proti nám poslala i Khalíf svou armádu složenou převážně z upírů a čarodějů. „Dnes jako jedna..." Postavila se vedle mě Karol. „Dnes jako jeden živel..." Objala jsem ji a čekala na pokyny od Ruggera. „Musíme se rozdělit, jedině tak budeme co nejvíc nápomocni. Vy dvě se snažte co nejvíce pomoc ostatním a zdržet Khalíf a Sarah. Já mezitím najdu ostatní dvojčata a dostanu je do bezpečí." Obě jsme přikývli. „Prosím buď opatrný." Chytila jsem ho za ruku. „Slibuji, ty na sebe dávej taky pozor." „Miluji tě." Zašeptala jsem. „Já tebe." Věnoval mi poslední vášnivý polibek, než zmizel v davu. „Musíme jít." Přikývla jsem a společně s Karol jsme se rozeběhli směrem k ostatním. Všude byl slyšet strašný křik, létaly všelijaké zbraně a já se v tom všem začínala ztrácet.

„Sama Ariel? Vážně?" Zasmál se zlomyslný hlas za mými zády, zatímco co se Karol pokoušela zbavit jednoho z upírů. Prudce jsem se otočila, abych se mohla protivníkovi podívat do očí. „Sarah, tebe bych tady nečekala." Pronesla jsem ironicky, zatímco jsem zachytila její ruku, která mě chtěla udeřit. „Dobrý postřeh to se musí nechat." Vysmekla svou ruku z mého sevření. „Nejen postřeh." Podívala jsem se na ni přísně. „No tak Ariel, když se přidáš, na naší stranu ušetříš spoustu životů. A ty přeci nechceš nikomu ublížit nebo ano? Už ta tady zemřel Leo." Snažila se znít soucitně. Mezitím mi Karol do ruky co jsem skrývala, za zády podala dřevěný kolík. „Ariel rozhodni se, můžeš všechny zachránit." Naléhala. Neváhala jsem ani vteřinu a kolík jí vrazila přímo do srdce. Nestihla jakkoliv reagovat, jen se na mě pomalu sesunula. „Nikdy se nepřidám na vaší stranu! To radši zemřu!" Mou ruku pohltil plamen a já její tělo na místě spálila. Myslela jsem, že bude těžší někoho zabít, ale ve výsledku to bylo lehké. Jak by mohlo být těžké zabít někoho, kdo už zmařil tolik životů? Jak by pro mě mohlo být těžké zabít někoho, kdo napomáhal v zabití Lea? Rychle jsem se vzpamatovala a pokračovala dál.

Pohled Ruggera:

Prodíral jsem se davem vstříc sídlu Khalíf abych mohl najít a osvobodit zbytek dvojčat. Byl jsem rozhodnutý už nikoho nenechat zemřít. „Počkej!" Položil mi ruku na rameno udýchaný Rodny. „Co se děje?" Zeptal jsem se a rychlým krokem pokračoval v cestě. „Nemůžeš tam jít sám, nemáš žádné spojení s ostatními. Půjdu s tebou." „Co? To tedy rozhodně nepůjdeš!" Už jsem se o tom s ním nehodlal víc diskutovat. „Půjdu! Mám spojení s mými lidmi tady, když se něco stane, budou to vědět i tady. Navíc někdo ti musí krýt záda." Odvětvil rozhodně a já rezignoval. Nemělo cenu se hádat, jednoduše jsem nabízenou pomoc přijal.

Ve sklepeních:

„Je to tu jako bludiště." Prohodil jsem, když jsme bloumali už snad pátou chodbou. Všude byla spousta chodeb, různých zatáček, místností... Bude trvat věčnost, než je najdeme. „Myslím, že už jsme blízko." „Proč?" „Koukni." Ukázal na jednu z kamenných stěn. Jen tak, z ničeho nic tam vykvétala sedmikráska. „Živel země." Zašeptal jsem a sledoval, kde květy pokračují. Během chvíle nás to dovedlo k jejich celám.

Zhrozil jsem se. Na zemi leželi dvě dívky a tři chlapci, zatímco čtvrtý chlapec se tiskl na chladnou zeď a snažil se všemožnými silami udržet na nohou. Když si nás konečně všimnul, trochu sebou trhl. Bylo mi jasné, že květy rostoucí ze zdí měl na svědomí on. „Kdo jsi?" Zasípal. „Jsem Ruggero, potomek Jupiterův a tohle je Rodny vůdce vlkodlaků." „Nesloužíte Khalíf?" Zeptal se nedůvěřivě. „Naši lidé proti ní venku právě bojují, a proto nemáme moc času. Musíme vás odsud dostat." Jen zavrtěl hlavou. „Nedostaneš nás odsud. Byla by potřeba velká síla spolu s rychlostí." Trochu jsem se zamyslel. Dveře do cely byly prakticky jen mříže. Porozhlédl jsem se a spatřil dlouhý řetěz. Neváhal jsem a upevnil ho za mříže. Druhý konec jsem upevnil za svůj pas a začal myslet na co nejrychlejší pohyb. Během chvilky se ozvalo silné zavrzání železa, mříže povolily. Odvázal jsem řetěz a vrátil se zpátky s plánem takto vysadit i ty zbývající. To už ale nebylo potřeba, protože když jsem se vrátil Rodny zrovna držel poslední mříže jakoby nic. „Asi jsem se ti zapomněl zmínit o tom, že vlkodlaci jsou neuvěřitelně silní." Zasmál se a já spolu s ní. Na smích jsem, ale rychle zapomněl a vrhnul jsem se k ostatním v bezvědomí. „Jsou živý." Zkonstatoval jsem potom, co jsem zkontroloval jejich tep. „Teď je musíme dostat někam do bezpečí." „Ale kam a jak? Široko daleko nic není a všechny stejně neodneseš." „Musí se dostat k Ardarelovi." Ten jediný je může uzdravit.

Rodny zavolal posily a společně jsme je dostali k Ardarelovi. „Chci bojovat!" Promluvil kluk, co nám pomohl je najít. „Na to jsi moc slabý." Odbyl jsem ho. „Tady ne, nikdo z nás. V tom hradu nás vysávala Khalífina kouzla." Oponoval. „Jak se jmenuješ?" „Theodor a tohle je můj bratr Marcus." Ukázal na chlapce, co se před chvílí probral. „Jsi odvážný, ale tohle je výběr jen mezi životem a smrtí." „My víme a chceme bojovat!" Pronesla další dívka, co se probrala. „A ty jsi?" „Jsem Rosa, tohle je můj bratr Thomas. A tihle dva sourozenci jsou Alyson a Austin. Všichni chceme využít své schopnosti." Jen jsem si odfrkl a pokrčil rameny. „Nemůžu za vás rozhodovat, ale garantuju vám, že jestli se někomu z vás tam venku něco stane nebo si dovolí zemřít tak vás pak osobně zabiju!" Procedil jsem skrze zuby a všimnul si jejich pobavených úsměvů. Všichni jsme se bez dalších řečí vydali přímo do samotného středu boje.

Zahlédl jsem Ariel, jak zrovna dost evidentně prohrává vůči jednomu z čarodějů, který ke mně stál zády. Z kapsy jsem vytáhl dýku a do druhé jsem vzal kámen, který ležel na zemi. Hodil jsem ho po něm a čekal, až se otočí. Zlostně se na mě podíval. „Nech ji na pokoji." „Jinak?" Zeptal se provokativně, ovšem to už jsem stál za ním s dýkou zabodnutou v jeho krku. Ariel na nic nečekala a spálila ho. „Nebo tohle!" „Díky." Pousmála se a pokračovala stejně jako já dál.

„Ruggero!" Slyšel jsem za sebou Zosimasuv křik. Otočil jsem se na nepřítele, jež se mě snažil zbavit života. Jakmile si Zosimase všimnul, přestal vnímat mě a jeho cílem se stal sám král Atlantidy. „Pozor!" Křiknul jsem zpět, bylo pozdě... Zosimas se zřítil k zemi držíc si bodnou ránu přímo ve středu břicha. S křikem jsem se rozeběhnul proti jeho vrahovi a bez jediné výčitky jsem mu zlomil vaz. Jeho tělo jsem nechala dopadnout na chladnou zem a pokleknul jsem vedle Zosimase. Z úst mu vytékal potůček krve, už teď byl velmi slabý. „Je to moje vina..." Vzlyknul jsem. „Vůdci slzy ani vinu neznají. Je pro mne čest padnout vedle někoho jako jsi ty." Vydechl přebytečný vzduch z plic a z posledních sil se mi zadíval do očí. „Vy nesmíte zemřít." „Musím, aby někdo jiný mohl žít... Lepšího vůdce tahle válka mít nemohla. Chraň ty, které miluješ, cti ty, které obdivuješ a zabij ty, kteří se ti postaví do cesty." Naposledy se pokusil o úsměv a nechal ze sebe vyprchat veškerý život. Bylo toho na mě moc. Nebyl jsem připravený na tolik smrti, na tolik smutku. Sklopil jsem, hlavu aby moje slzy nedopadali na jeho tělo, a zhluboka jsem se nadechnul. Rychlostí světla jsem jeho tělo přemístil do bezpečí k Ardarelovi a bez jediného náznaku slova jsem se vrátil. Měl jsem ještě jeden úkol. Někdo za tohle všechno musel zaplatit!

__________________________________________

Další kapitolka♥ Lidičky pomalu finishujeme, sice sama nevím kolik kapitol nás ještě čeká, ale moc už jich nebude. Vím, že mi moc nejde psaní takhle napínavých situací jako je zrovna jejich poslední bitva, ale doufám, že k tomu budete shovívavý (už jen proto, že fantasy a takhle vyhrocené zápletky píšu snad poprvé), a že se vám kapitola hlavně líbila♥ Užijte si večer a já se těším u pokračování♥

Miharu♥