Stupid bet, crazy game and what then? [Dramione] ✔

15. část

Druhého dne v očích ostatních vypadali přesně tak, jak měli. Hermionina role byla lehčí - prostě nechala volný průtok bolesti, která ji uvnitř sžírala, trochu to přikrášlila a hned se jevila jako zlomená dívka. Zrazená osobou, které nejvíc důvěřovala a kterou milovala.

Zato Draco se musel tvářit naprosto opačně, než chtěl. Musel se Hermioně každou buňkou vysmívat, ačkoli nejradši by si prorazil cestu davem, sevřel ji v náručí a líbal ji tak dlouho, dokud by jí z tváře nesmazal ten zmučený výraz. Musel jí pohrdat a tvářit se znechuceně, ale nejradši by ji popadl a unesl ji někam daleko, kde by oba mohli klidně a šťastně přežít válku.

Ale vyplatilo se to. Nakonec se to vyplatilo...

Za šestnáct dnů Snape zavraždil Brumbála. A tři dny poté se rozpoutala válka.

Za tu dlouhou, temnou dobu, kdy se vítězství stále víc a víc přiklánělo na stranu Voldemorta, Draco blahořečil svou prozíravost za to oficiální ukončení vztahu mezi ním a Hermionou. Temného pána to nanejvýš zajímalo a dokonce si sehnal několik obětí, které mu potvrdily to, co říkal Draco - že Hermiona byla jen jeho hračka, nic z toho nemyslel vážně a že se z ní snažil dostat kromě pobavení i nějaké informace, které by se později mohly hodit.

Voldemorta to evidentně potěšilo a Dracovi spadl kámen ze srdce, když mu v tomhle směru konečně dal pokoj. Jako by mu nestačilo, že ho na předloktí pálilo to prokleté znamení...

Pokaždé, když se smrtijedi dostali na stopu Harryho a jeho přátel, Draco trnul hrůzou, aby je nedopadli a neublížili jim. Přesněji aby neublížili jí, to bylo hlavní. Naštěstí se ale všem třem vždycky podařilo na poslední chvíli zmizet, a ačkoli to na sobě samozřejmě nedával najevo, těšilo ho to jako nic jiného.

A celou tu dobu hrozně toužil spatřit Hermioninu tvář, aspoň na chvíli sevřít její tělo v náručí, stejně jako byl rád, že to udělat nemůže. Kdyby se mu naskytla příležitost, znamenalo by to Hermionin konec - nebo přinejmenším aspoň obrovskou bolest. Nepochyboval, že Bellatrix by se až velmi ráda ujala jejího mučení.

A tak celou dobu trnul po boku Temného pána, rozpolcený a zděšený. Viděl hrůzy, které si nikdo, kdo nebyl s ním, představit nedokáže, dělal věci, za které by se sám nejraději proklel. Ale snažil se pomáhat Řádu a jenom díky tomu a vzpomínkám na Hermionu nezešílel.

Pak se Voldemort rozhodl zaútočit na Bradavice a Draco tušil, že tam se vše konečně rozhodne...

Hermiona byla zoufalá.

Nejdřív se jí někam ztratil Harry, teď navíc nemohla najít ani toho hlupáka Rona! Prodírala se davem, stoupala si na špičky a snažila se jednoho z těch dvou zahlédnout, zatímco téměř nevědomky vrhala kletby na protivníky.

Až když se zklamaně odvrátila od v pořadí už pátého špatného blonďáka, uvědomila si, že nehledá ani jednoho ze svých nebelvírských přátel. Nutně potřebovala vidět svého milovaného, světlovlasého kluka!

Je tady! uvědomila si s menším zpožděním než její tělo a srdce, které ho vyhlížely už nějakou dobu. Určitě je tady! Konečně ho zase uvidím!

Jen silou vůle si dokázala zachovat chladnou hlavu a nerozutekla se bezmyšlenkovitě zmateným davem hledat svého milovaného.

Pak konečně zahlédla vysokého blonďáka, dosud nejpodobnějšího Dracovi, a na chvíli vypadla ze svého soustředění, když se jí kolem pasu obmotala čísi paže a prudce jí škubla. Hermiona zaječela, ale v bitevní vřavě to téměř nebylo slyšet - a o zlomek vteřiny později jí těsně kolem hlavy prosvištěl proud zeleného světla.

"Mdloby na tebe!" zahřměl zpoza ní povědomý hlas a kolem Hermiony proletěl červený paprsek, tentokrát v opačném směru.

"Blaisi!" uvědomila si najednou.

"Mohla bys mi udělat laskavost a dávat na sebe větší pozor?" zeptal se a otřel si pramínek krve, který mu stékal z čela do pravého oka. "Draco by mě zabil, kdyby zjistil, že jsem tě opustil ve stavu, kdy nejsi schopná věnovat dostatek pozornosti svému okolí, a já nemám čas vláčet tě všude s sebou a dávat pozor ještě za tebe!"

Hermiona si ničeho z jeho kárání nevšímala. "Draco je tady?" vyhrkla a rozhlédla se. "Viděl jsi ho?"

"Ne! A dávej, doprdele, pozor!" obořil se na ni, když ji znovu musel strhnout ze směru kouzla.

"Promiň," hlesla zahanbeně a se zájmem si prohlédla Blaisovu tvář. Byla ztrhanější, než si ji pamatovala, a taky se mu zostřily rysy, jak zhubnul. Pak ji upoutal rozzlobeným zaklením a krev stékající z tržné rány na čele si vztekle utřel do špinavého rukávu.

Zamyšleně našpulila pusu, zvedla hůlku a tiše zamumlala zaklínadlo - kůže na Blaisově hlavě se okamžitě zacelila. Překvapeně zamrkal a sáhnul si na čelo. Tvář se mu rozzářila, když jeho prsty nenašly nepříjemné zranění.

"Díky!" usmál se. "Bylo to fakticky k vzteku!"

Přikývla a oplatila mu úsměv. "Jak jsi k tomu vůbec přišel? Tohle nebylo od kouzla."

"Ále, taková stupidní nehoda! Uskočil jsem před kletbou jednoho havraspárského paka, který si mě zřejmě spletlo se smrtijedem, a napálil to přímo do jednoho brnění. Můžu ti dosvědčit, že brzdit hlavou o hrot kopí není to nejlepší."

Zasmála se a vyslala omračující kletbu na smrtijeda, který se vynořil zpoza rohu.

"Budu si to pamatovat, díky," překřičela okolní vřavu.

Zazubil se a mrknul na ni. "Není zač!" zavolal, než se zase ztratil v davu.

Pak už se Hermiona nenechala tak snadno rozptýlit, ačkoli její část byla pořád v pohotovosti, kdyby náhodou zahlédla Draca. Ovšem čas plynul dál a sil stále ubývalo, že nakonec musela vzdát hledání a plně se soustředit na boj. Koneckonců, teď bylo nejdůležitější zvítězit.

Viděla rozhovor obživlého Harryho s Voldemortem. Viděla, jak Pán zla padnul, zabit vlastní hůlkou, která mu nikdy nepatřila. S vervou se pustila do jásotu, který Riddleova smrt vyvolala. A teprve pak se znovu vydala hledat, jen se na to tentokrát soustředila celou svou bytostí. To byl taky důvod, proč nakonec zakopla o klečícího muže.

"Promiň," vyhrkla a dovolila si pohlédnout na něj, ačkoli se neplánovala nijak zdržet. Jenže ten pohled ji přikoval na místě. "Blaisi? Co se dě-"

Zarazila se uprostřed slova a vytřeštila oči na osobu, nad kterou se Blaise skláněl. Blonďaté vlasy měla umazané od krve, rty namodralé a pokožku nepřirozeně bledou.

Hermiona se nedokázala udržet na nohou - spadla vedle Blaise na kolena, třeštila oči a zoufale lapala po dechu.

"Abigail," vydechla přiškrceným hlasem, jakmile ho našla. "Naše Abi..."

Blaise jí drtil ruku a jeho slzy dopadaly na její bledou tvář bez života. "Zabili mi ji, Hermiono," zakňučel zmučeně, široká ramena se mu otřásala zoufalými vzlyky. "Zabili mi mou Abi... Navždy mi ji vzali, vyrvali mi ji z náruče..."

Vzlykal ještě dlouho poté, co mu došla slova. Dlouho po tom, co ho Hermiona obrátila k sobě a objala ho. Nabídla mu útěchu od žalu a on ji vděčně přijal a přitiskl si ji jednou paží k sobě, druhou rukou stále svíral Abinu chladnoucí dlaň.

Ještě dlouho klečeli, objímali se a brečeli. Podobné ostrůvky žalu vznikaly po celém hradu - všichni smutnili, protože všichni někoho ztratili.

A ačkoli se snažila Draca najít ještě spoustu hodin poté, co Blaise nechala ve společnosti stejně zoufalé Pansy, které zabili jejího Thea, neuspěla. Ještě v ten den se upnula ke slibu, který si s Dracem dali oné noci na Astronomické věži. Že na sebe po skončení války každé Vánoce budou čekat v malé chaloupce, o které jí ten večer pověděl.

"Budu tam," slíbila si šeptem, když ji vyčerpání donutilo schoulit se ve společnosti svých přátel na tvrdé, chladné podlaze a aspoň na několik hodin zavřít oči.

"Budu tam, Draco," zopakovala ještě tišeji o několik minut později ze spánku.