Stupid bet, crazy game and what then? [Dramione] ✔

9. část

Hermiona jako tělo bez duše doklopýtala nahoru do Nebelvírské věže, beze slova minula své přátele i Ginny, která jí papírovou taštičkou radostně mávala před obličejem, a ve svém pokoji se zhroutila do postele. Už nebrečela, jen civěla přímo před sebe a nechala se sžírat pocitem, že se udusí.

"Co se děje?" vtrhla její nejlepší kamarádka do pokoje a bez obalu hodila taštičku na postele. Náramek z ní sám vypadnul, zalesknul se a zůstal ležet na peřině. "Hermiono!" dožadovala se zrzka a netrpělivě se svou kamarádkou zatřásla.

Hermiona to nevnímala. Zírala na náramek a z očí jí pomalu začínaly klouzat nové slzy. Viděla jeho tvář, zkamenělou vztekem, bolest v jeho očích a kdesi za tím i zoufalou prosbu, ať ho pochopí.

"Jsem zamilovaná do Malfoye," zašeptala.

Ginny překvapeně zamrkala a nechápavě zvedla obočí. "Cože?"

"Ptala ses, co se děje. Jsem zamilovaná do Malfoye, to se děje," zopakovala, vzala stříbrný náramek do rukou a přes slzy se smutně pousmála. "Nemůžu jet na Vánoce domů, Ginny. Musím zůstat tady."

"Proč?"

Hermiona si povzdychla. "Protože tady kvůli mně musí zůstat i on." A pak propukla v pláč.

Ginny se dlouho dožadovala vysvětlení, ale Hermiona byla natolik vysílená, že když konečně byla schopná promluvit, usnula. Netušila, že její kamarádka zatím došla za profesorkou McGonagallovou a oznámila jí, že se změnil plán a ona s Hermionou si přejí přes svátky zůstat v hradu. Dokonce netušila ani to, kdy se do Draca zamilovala opravdu. Teď se jen nechala unášet sladkým spánkem plným nesplnitelných, krásných snů o něm.

Celou neděli zůstala v posteli, až v noci, kdy už všichni spali, se zvedla a šla si do kuchyně od skřítků vyprosit něco k jídlu. Nepřekvapilo ji, když se k ní okamžitě přihnal Dobby, ale byla docela ráda, že si s ním mohla popovídat. Samozřejmě se skřítkem nemohla řešit něco složitého, ale uvolněná diskuze o jeho nových ponožkách jí pomohla.

Bylo něco po půlnoci, když došla do Nebelvírské společenské místnosti a složila se do křesla u krbu. Uvnitř bylo příjemně teplo a Hermioně se nechtělo vracet do studené postele, takže se uvelebila v pohodlném křesle a zbytek noci strávila přemýšlením a zíráním do plamenů.

Druhého dne se rozloučila s Ronem, Harrym a dalšími přáteli, kteří odjížděli na prázdniny do svých domovů, a s Ginny zůstaly v útulné společenské místnosti. Někdy si tlumeně povídaly, jindy jen mlčely a přemýšlely. Ginny se snažila Hermioně všemožně pomoct a nebelvírská prefektka jí byla opravdu vděčná, když se nabídla, že jí bude nosit jídlo sem. Nechtěla mu chodit na oči, dokud si nerozmyslí, co přesně chce udělat.

"Tváří se dost ledově," informovala ji Ginny, když ráno čtyřiadvacátého přinesla Hermioně snídani. "Vraždil mě pohledem a vůbec netuším proč."

Hermiona si povzdychla a zakousla se do sladké vánočky. Dnešní den si chtěla užít a rozhodně ho nechtěla své nejlepší kamarádce zkazit. Proto navrhla, aby šly ven. Pořádně se vyblbnuly a taky pořádně promrzly, takže byly nakonec obě rády, když se mohly převléknout do suchého a znovu se usadit ve své společenské místnosti u krbu. Měly ji téměř celou pro sebe, ve škole zůstalo jen málo Nebelvírských.

"Co s tím tvým dárkem?" zeptala se Ginny k večeru a její pohled sklouznul na drobný, stříbrno-zelený balíček, se kterým si Hermiona už nějakou dobu hrála.

"Chci mu ho dát," povzdechla si hnědovláska, sklouzla v křesle níž a hodila si nohy na malý stolek. "Na večeři. Doufám, že tam bude."

Ale Draco na večeři nebyl. Hermiona se jídla skoro nedotkla a raději celou dobu pohledem hypnotizovala otevřené dvoukřídlé dveře, dokud jí Ginny neporadila (nerozkázala), ať se ho pokusí zastihnout u jejich společenské místnosti.

"Když tak určitě půjde někdo dovnitř a buď ti tam pomůže dobrovolně, nebo ho k tomu donutíš," dodala a šibalsky se ušklíbla.

Hermiona bez výrazu přikývla, pak se ale usmála a pevně svou kamarádku objala.

"Dík, Gin," zamumlala.

"Nemáš zač. Ale teď už padej, ať to neprošvihneš!"

Hermiona v kapse sevřela dárek pro Draca a vyrazila. Nejprve před vchodem do Zmijozelské společenské místnosti jen tak postávala, ale když se dlouho nic nedělo, sedla si na zem a opřela se zády o zeď. Na chodbách byla jako vždy zima, ale ve sklepení klesala teplota ještě níž, takže Hermiona měla za chvíli pocit, že se z ní stává rampouch. Přesto seděla dál. Samozřejmě ji napadlo použít kouzlo, ale nějak na to neměla sílu. A tak jen seděla, třásla se zimou a čekala.

Měla pocit, že tam musela mrznout snad deset hodin, když k ní konečně dolehly tiché, ale jisté kroky.

"Draco?" zašeptala, když se neznámý zastavil přímo nad ní, a pokusila se mu podívat do tváře. Nedokázala to. Tělo měla prokřehlé zimou a nechtělo ji poslouchat. "Draco..." Rty se jí třásly, oči měla zavřené a zpod víček jí klouzaly horké slzy. Ani nevnímala, jak ji někdo zvednul do náruče, zamumlal heslo a vstoupil do společenské místnosti.