Stupid bet, crazy game and what then? [Dramione] ✔

5. část

Utekl celý měsíc, než náhlé odhalení překvapivého vztahu mezi Hermionou a Dracem ustoupilo z pozice nejžhavější novinky a probíraného témata století a studenti si zvykli vidět je často spolu. Navíc se blížil první výlet do Prasinek, takže všichni řešili jen, kam půjdou, s kým půjdou a co budou dělat.

Jenom Hermiona si lámala hlavu s tím, proč souhlasila s Malfoyovou nabídkou, aby šli do kouzelnické vesničky spolu. Když po delším uvažování usoudila, že za to mohlo dočasné (ale pořádné) zatmění mozku, našla si nové téma: jak to přežít ve zdraví. Okamžitě si dala za úkol zásobovat se knihami - když už si nebude moct číst, v případě nouze jimi může vzít Malfoye po hlavě a utéct. Další položkou na seznamu, co si zaručeně nesmí zapomenout, byly peníze. Jistě, Malfoy ji pozval, ale opravdu tam neplánuje přijít naprosto bez financí a pak svého kluka prosit, aby zaplatil i za ní. Jinak ale vévodila upomínka nezapomenout si hůlku. Sice by jí teď teoreticky neměl nic udělat, ale jistota je jistota.

"Ve Vstupní síni přesně v devět hodin, nezapomeň," vynořila se jí z mysli opět jeho slova.

Zatřásla hlavou, aby na to přestala myslet, a raději se na sebe znovu podívala do zrcadla. Úzké džíny, rudý přiléhavý svetr a přes to černý kabát. Vypadala dobře. Ale zaboha si nemohla vzpomenout, proč se tak nervuje. K čemu jí bude, když bude vypadat dobře, jestli se ji Malfoy rozhodne zabít? Ten úsměv, se kterým ji upozorňoval, kdy a kde se sejdou, se jí nelíbil. Sliboval něco... nepříjemného.

S tichým povzdechem si kolem krku obmotala nebelvírskou šálu a vyrazila pryč. Na to, že byl teprve konec října, bylo překvapivě chladno, takže si s sebou chtěla vzít ještě rukavice. To by si na ně ale nesměla vzpomenout kousek od Vstupní síně v čase 8:59.

"Do háje," zavrčela, ale musela se smířit se se skutečností, že jí případně umrznou ruce. Rozhodně neplánovala Malfoye provokovat pozdním příchodem.

"Máš štěstí," informoval ji Draco, když k němu na poslední chvíli doběhla (trochu ji zdrželi drzí prváci).

Vrhla na něj vražedný pohled, opřela se o kolena a pokusila se ten sprint rozdýchat. Chvíli jí to trvalo, navíc Draco jí dával otrávenými výrazy a mlaskáním najevo, jak moc ho to baví, takže měla chuť posbíraný dech využít k vykřičení si plic. Naposled se dlouze nadechla a pak se konečně narovnala.

"Můžeme?" usmála se.

Jenom se na ni ušklíbnul. "Ještě moment..." Naklonil se k ní a jenom lehce, ale neuvěřitelně podmanivě se jí otřel rty o krk. Za první dva týdny už nějakým záhadným způsobem stihnul zjistit, co Hermionu dostává do kolen, a nějak mu dělalo radost, když jí i sobě dokazoval, že stačí málo a je proti němu bezmocná. Hermiona raději ukončila uvítací ceremoniál krátkým polibkem na rty, popadla Malfoye za ruku a s úsměvem vyrazila ven.

"Proč se tváříš tak překvapeně?" zeptal se Draco, když Hermionu i přes její protesty přinutil sednout si v čajovně madam Pacinkové k malému stolku u okna. Pak se ušklíbnul a naklonil se k ní tak, že se rty dotýkal jejího ucha. "Nebo jsi čekala, že tě pozvu na dezert do Chroptící chýše?"

"Ne... jenom jsem nečekala, že mě donutíš jít sem." Nervózně se zavrtěla a rozhlédla se kolem sebe. Samozřejmě se sem slezla polovina "zadaných Bradavic".

Draco se ušklíbnul a posadil se naproti Hermioně. Trhla sebou, když ji chytnul za ruku, kterou měla položenou na stole, a automaticky se pokusila odtáhnout. Nedovolil jí to. Chtěla protestovat, ale jen co mu pohlédla do tváře, ztratila se v bouřlivém oceánu jeho očí. Zkoprněla a otevřela pusu, ale jen bezmocně vydechla, aniž by něco řekla, a bez dalšího nádechu na něj zírala.

"Udusíš se," uvědomil ji Draco s pobaveným úsměvem. Mimochodem, kdy že mu začalo připadat zábavné dělat Hermioně Grangerové společnost? Jinými slovy řečeno kdy že se to zbláznil?

Hermiona do sebe trochu sípavě vtáhla potřebný kyslík, rychle uhnula pohledem a lehce se zarděla.

Ušklíbnul se. "Tak... co si objednáš?"

"Já... máslový ležák. Jeden. Prosím." Nenáviděla ho, opravdu ho nenáviděla za to, že ji donutil takhle pitomě koktat! A o pět minut později ho nenáviděla ještě za to, že jí ani nedovolil ten ležák vypít. Vážně netoužila po ničem jiném než poklidně usrkávat tu úžasnou tekutinu... a on ji celou dobu hypnotizoval pohledem, že se jí podařilo zvrhnout skleničku, když se pro ni natahovala. Což nepobavilo jen jeho, ale i zbytek čajovny.

"Draco, pojďme pryč," zašeptala Hermiona prosebně.

Malfoy odolal nutkání vyhovět jí a raději se ušklíbnul. "Proč? Já se bavím."

"Draco, prosím!" Jejímu zoufalému výrazu už ale nedokázal vzdorovat, takže se prostě zvednul, zaplatil za ně za oba a následoval Hermionu do venkovního chladu.

"Děkuju," hlesnula, zachumlala se do svého kabátu a sklopila pohled k zemi. Nečekala nějaký kontakt, takže sebou pořádně škubla, když se jí Draco dotknul. Překvapeně zamrkala a zmateně na něj pohlédla, on ale dělal, jako by se nic z toho nestalo, objal ji kolem ramen a přitáhnul si ji blíže k sobě. Hermionu do nosu okamžitě praštila jeho zvláštní, osobitá vůně a nohy jí odmítly udělat krok dál od něj, což její mozek potřeboval pro další fungování.

"Kam vůbec jdeme?" zeptala se, když už se nutně potřebovala rozptýlit a přestat myslet na zvláštní pocit, který se jí uhnízdil na dně břicha.

Draco jenom trhnul rameny a ušklíbnul se. "Na procházku."

"Kam na procházku?"

"Někam. Musíš se pořád na všechno ptát? Pro malý prcky je typický věk otázek a ty až tak malá nejsi."

Jenom nad tím zavrtěla hlavou a naprosto nenápadně, že si toho prostě nemohl všimnout, se k němu přitulila blíž. Samozřejmě si toho všimnul. Nešlo si toho nevšimnout, když se nějakým záhadným způsobem dostal do stavu, kdy by se zavřenýma očima zaregistroval, že vstoupila do místnosti.

Stavili se ještě v Medovém ráji a Hermiona samozřejmě Draca přinutila vstoupit i do knihkupectví, jinak se ale jen tak procházeli po vesničce i v jejím okolí. A najednou byli zpátky v hradu, loučili se dlouhým polibkem a nevšímali si vražedných, závistivých či snad výsměšných pohledů, které na ně vrhali právě přítomní studenti.

"Děkuju za hezký den," usmála se Hermiona a myslela to upřímně.

"I já." Pravý koutek Dracových rtů se vytáhnul nahoru v něžném úsměvu a pak dívku před sebou zcela bezděčně pohladil po tváři. Všimnul si zmatku, který se jí mihnul v očích, i toho, jak se jí zachvěly rty, jako by chtěla něco říct. Pak ale jenom několikrát zamrkala, trochu roztržitě se na něj usmála a zmizela.

S povzdychem se otočil a vydal se do sklepení. Tenhle výlet do Prasinek si bude ještě dlouho pamatovat. Byl to naprosto ztracený čas a přitom se mu to... líbilo. Chtělo by to, aby ho někdo opravdu vzal něčím těžkým po hlavě... třeba by se mu rozsvítilo. Měl by se jít zeptat Weasleyho, ten by to určitě s radostí udělal. Možná i s nějakým bonusem.

Jakmile vkročil do Zmijozelské společenské místnosti, měl u sebe černovlasou dívku známou pod jménem Pansy Parkinsonová a nezbavil se jí, dokud si večer nešel lehnout. Právě kvůli ní už spal asi v devět hodin.

Naopak Hermiona musela dlouho do noci popisovat Ginny svůj výlet s Dracem do Prasinek. Byla nucena spoustu věcí si trochu přikrášlit, aby se své kamarádky přeci jen zbavila, a byla opravdu vděčná, když Ginny asi v jednu v noci usoudila, že už toho bylo dost a šla si lehnout. Tu noc Hermiona pokořila rekord v rychlosti usnutí (asi tak... pět sekund?). Ráno se probudila podivně pozdě na své poměry, ale nedivila se tomu. Prostě se zvedla, oblékla se a odešla dolů do Velké síně.