Stupid bet, crazy game and what then? [Dramione] ✔

16. část

Třikrát slavila Silvestra sama a nic nenasvědčovalo tomu, že tentokrát, počtvrté, to bude jiné.

Ledový vítr roznášel po okolí sněhové vločky, stromy se choulily před jeho mrazivým dotekem, ohýbaly záda a schovávaly se do bílých kabátů. Den sváděl s nocí beznadějný boj o vládu a tma velmi rychle pohlcovala svět, ačkoli na obzoru se v mracích ještě odrážely paprsky zapadajícího slunce. Jako poslední vzdor. Jako sladký příslib, že tma není věčná a všemocná.

A mladá, hnědovlasá žena zatím mlčky sledovala postupně mizející červánky zpoza okna malé chaloupky, osamělá, ale stále plna neochvějné naděje. Kolem pohádkového domečku byly jen bílé pláně a vysoké stromy hustých jehličnatých lesů, které v dáli ustupovaly před zamrzlou hladinou stříbřitého jezera.

Hermiona Grangerová sebou škubla, když se bezděčně dotkla okenní tabule, a naskočila jí husí kůže, jak jejím tělem náhle proletěl chlad ze skla.

Její mysl postupně propadala melancholii, až to nakonec nevydržela, oblékla si kabát a vyrazila do chladného večerního šera. Neměla ani šálu, ani čepici, ani rukavice a byla jí zima, ale nechtěla se pro něco vracet. Vytrvale se brodila vysokým sněhem a jediný zvuk, který její uši zachycovaly, byl vítr, zpívající v korunách stromů svou mrazivou píseň, sníh, který jí křupal pod nohami, a její vlastní dech.

Nevěděla, jak dlouho šla, ale zastavila se až za tmy u zamrzlého jezera. Chvíli mlčky civěla na měsíční kotouč odrážející se v ledu na hladině a pak zvedla tvář k nočnímu nebi, aby si to prohlédla bez zkreslení, jaké se objevovalo v odrazu.

Vydechla obláček páry a hned nato se zatřásla a schoulila se, aspoň polovinu tváře se snažila schovat do kabátu. A pak si všimla vyšlapaného sněhu na břehu jezera, nedaleko od jejího vlastního místa. Zmateně zamrkala a pohledem přejela po cestičce cizích stop, vedoucí od jezera pryč, než se jí ztratila ve tmě.

Do žil jí vtekl adrenalin a srdce se jí splašeně roztlouklo, když se dobrodila sněhem k vyšlapanému místu a vydala se po cestičce. Nechtěla se nechat ovládnout nadějí, která by později mohla být odměněna hořkým koncem, ale když přímo před sebou spatřila temné obrysy známé chaloupky a cesta, po které šla, mířila stále přímo vpřed, její ovládání se rozpadlo. Krev jí hučela v uších a ona se bezhlavě rozeběhla kupředu. Několikrát spadla do sněhu, ale vždy se okamžitě zvedla a dala se do běhu, pohled pořád upřený před sebe.

Konečně doklopýtala až ke dveřím a už se chystala odemknout, když ji něco napadlo. Roztřesenýma rukama vzala za kliku a se zatajeným dechem ji zatlačila dolů. Dveře zavrzaly a pak povolily. Vzrušeně do sebe nasála chladný vzduch, slyšela jen svůj rychlý dech a každý hlasitý úder svého srdce.

Byla si jistá, že zamykala.

Mlčky vešla dovnitř a rozhlédla se po temné chodbičce. Nic nenasvědčovalo tomu, že by uvnitř někdo byl. Na moment jí hlavou prolétla děsivá myšlenka, že to může být někdo špatný, ale napjaté vzrušení ji přimělo tu domněnku okamžitě vypustit z mysli.

Trvalo jí dlouho, než se odhodlala a otevřela ústa, aby zavolala to jedno jediné slovo.

"Draco?"

Jeho jméno jí zazvonilo v uších a najednou jakoby se všechno změnilo. Nevnímala už jen svůj dech a své splašené srdce, teď by slyšela spadnout špendlík. Vítr šeptající venku ve vysokých závějích jí naháněl husí kůži, nutil ji slyšet v té melodii dávno vyřčená slova.

Vyrazila kupředu, aniž by za sebou zavřela dveře, takže chladný vzduch dál proudil dovnitř a vyháněl pryč příjemné domácí teplo. Tápala tmou nejprve pomalu, ale po několika vteřinách se dala do běhu.

Prolítla všemi místnostmi, až jí zbyla jen jedna jediná.

"Draco!" vykřikla a současně s tím vpadla do temné ložnice.

Srdce jí během několika vteřin kleslo a její naděje zmizela přesně tak, jak se bála, že to dopadne. Cítila hořké zklamání a mučivou bolest a neuměla se tomu bránit. Její tělo se roztřáslo pod potlačovanými vzlyky a po chvíli se ozvala tlumená rána, jak Hermiona klesla na kolena pod náporem bezmoci a zoufalství. V zatnutých rukách svírala koberec, po tváři jí klouzaly hořké slzy.

Byla téměř skálopevně přesvědčená, že je to konečně on! Nechtěla další zklamání, další usedavý pláč a bezmocnou osamělost. A teď prokřehlá zimou klečí na podlaze a brečí...

Prosebně zašeptala jeho jméno, skrze rty jí pak vyklouzlo bolestné zaskučení a ona se bezmocně předklonila, až se nosem dotkla země.

"Draco, Draco, Draco..."

Její roztřesený hlas šeptající jeho jméno pořád dokola přerušila hlasitá rána, jak na podlahu kousek za ní spadlo několik těžkých předmětů. Trhla sebou a chtěla se otočit, ale to už se kolem jejího trupu obmotaly silné paže.

Známá vůně ji něžně objala a její tělo téměř explodovalo, když jí do promrzlých buněk začalo proudit milované teplo jehoblízkosti.

"Draco," zašeptala znovu, tentokrát šťastně, i když svým způsobem nevěřícně.

"Proč ty slzy?" Jeho hlas jí zněl jako ta nejkrásnější hudba, o to víc po takové době, co neměla příležitost slyšet ho jinde než ve svých vzpomínkách a představách.

Neodpověděla na jeho otázku, teď toho nebyla schopná. Teď dokázala jen schoulit se do jeho náruče a pomalu si uvědomit, že důvod jejího pláče se změnil.

"Byla jsem u jezera," promluvila, jakmile po nějaké době přestala brečet. "Stála jsem tam a pak jsem si všimla vyšlapané cesty a vydala se po ní. Dovedla mě až sem. Myslela jsem si, že to jsi ty, ale nenašla jsem tě a... neunesla jsem to."

Jen se pousmál, něžně vzal její tvář do dlaní a pak ji krátce políbil.

"Šel jsem pro dřevo do krbu, když jsem tě tady nenašel," vysvětlil jí to.

Přikývla a dlouhou chvíli zírala do jeho očí, než se mu prudce vrhla kolem krku.

"Chyběl jsi mi," zašeptala do jeho trika, po tváři jí už klouzaly nové slzy. "Moc jsi mi chyběl..."

"I ty mě, nesnesitelně moc... ale musel jsem pomoct pochytat zbylé smrtijedy - jak bychom mohli v klidu žít, kdyby se lidé, kteří by nás s radostí zabili, někde uskupovali a čekali na vhodný okamžik, který by jednou určitě přišel?"

"Miluju tě," odpověděla.

Rty se mu roztáhly do vřelého úsměvu. Už dlouho nebyl tak upřímně šťastný - koneckonců, už dlouho k tomu neměl důvod. A teď byl tady, Hermionu svíral v náručí a nechtělo se mu dělat nic jiného než se smát. Pokusil se vyjádřit svou radost slovy, ale nedokázal to. Stejně jako nikdy nedokáže vyjádřit slovy lásku, kterou k Hermioně cítil. Netvrdil, že není možné, aby ji někdy v budoucnu přestal milovat. Ale dlouhé odloučení od ní mu ukázalo, jak moc se vlákna jejího života propletla s jeho - mohl je zpřetrhat, to ano, ale spolu s tím by urval i obrovský kus sebe samého. Takže proč by to měl dělat, když jednodušší a šťastnější bude prostě nedopustit, aby se něco takového stalo nebo muselo stát?

"Nad čím přemýšlíš?" zeptala se Hermiona zvědavě, když se mu koutky úst zvedly v lišáckém úsměvu, zdánlivě bez příčiny.

Pohlédl na ni a zazubil se ještě víc. "Ale nad ničím," odvětil radostně a přitiskl si ji k sobě, jak nejvíc dokázal.

Nedopustí, aby je někdo nebo něco rozdělilo a rozervalo tak jejich duše na cáry. Nedopustí, aby se bezdůvodně změnili v jiné lidi, prázdnější a smutnější. Bude Hermionu milovat, dokud jí to nezačne působit víc bolesti, než by jí přidělal jeho odchod.

A on doufal, že takový okamžik nikdy nenastane.

•KONEC!•