Stupid bet, crazy game and what then? [Dramione] ✔

10. část

Teplo ji udeřilo do těla, stejně jako jí k nosu dorazila neznámá vůně.

"Draco!" Rázný, rozzlobený hlas se roznesl téměř prázdnou místností a Hermiona si podivně vzdáleně uvědomila, že patří Blaisovi. "Tak kde jsi, ty idiote?!"

"Proč mi, u všech svatých, nadáváš?!" ozval se Malfoy rozzlobeně a vynořil se z velkých dveří. Vyhledal Blaise pohledem a vzápětí zkoprněl a vytřeštil oči. "Hermiono?"

Blaise se ušklíbnul a pomalým krokem vyrazil ke svému příteli. "Našel jsem ji před vchodem," vysvětloval cestou. "Seděla na zemi a vypadala, že každou chvílí omdlí." Draco se zatím dal do pohybu a během chvíle k Zabinimu doběhnul. "Asi s ní to tvoje divadýlko pořádně zamávalo, kamaráde! Šeptala tvoje jméno, jako by boha prosila o odpuštění."

Malfoy si ho nijak zvlášť nevšímal. Opatrně si od něj vzal prokřehlou dívku, pak se otočil a beze slova zamířil pryč.

"Aspoň to 'děkuju' bys mohl vykváknout!" zakřičel za ním Blaise a ušklíbnul se. "Učili tě slušný chování, ne?"

"Děkuju!" ozvalo se zpoza rohu otráveně.

Blaise se ušklíbnul a vyhodil z gauče několik třeťáků; sám se na pohovku pak natáhnul a ukousnul si kus vánočního cukroví, které mu poslala matka. Hádám, že jsi opravdu v průseru, kamaráde, vyslal několik myšlenek směrem k Dracovi. Ale pak si začal všímat sladké blondýnky se svůdným úsměvem z pátého ročníku, která seděla kousek od něj, a očividně ji zaujalo, jak se mu vyhrnula košile, konkrétně spíš co odhalila.

Usmál se na ni, trochu se posunul a beze slova poklepal na místo na pohovce. Zlatovlasá dívka se trochu zarděla, ale poslušně se zvedla a přesedla si.

...:::¨¨:::...

"Draco..." Hermioně se zachvěly rty a nakonec se roztřásla celá.

"Cos tam dělala, ty blázne? Chtěla jsi zmrznout?"

Neodpověděla, tak ji s povzdychem položil na svou postel a přetáhnul přes ni peřinu. Schoulila se a roztřásla se ještě víc. Draco jenom tiše zaklel a vklouznul pod peřinu vedle ní. Opravdu nebyl takový cvok, aby jen stál a zíral na ni, jak mu okupuje jeho postel. Až pak si všimnul, že v rukou svírá malý balíček.

Tak proto jsi sem chtěla, proletělo mu hlavou a jeho pohled automaticky sklouznul ke krabičce v modrém balicím papíru, která ležela na jeho nočním stolku už téměř dva týdny.

Povzdychnul si a pak stočil zrak k třesoucí se dívce. Chyběla mu. Nepřiznával si to, dokud ji zase neměl u sebe, ale opravdu mu chyběl její jemný skořicový parfém a hřejivý úsměv. Mlčky zvednul ruku a prsty přejel Hermioně po tváři. Zavrtěla se pod jeho dotekem a přitulila se k němu - hlavu teď měla položenou na jeho paži a zády se dotýkala jeho boku.

"Sladké sny," zašeptal směrem k ní a upřel pohled do stropu. Věděl, že neusne. Na to ho pod nosem až moc příjemně lechtala její vůně a teplo jejího těla zalarmovalo každou buňku v jeho těle.

Zato Hermiona spala dobře, jako už dlouho ne. Nezdálo se jí nic konkrétního, ale ráno se vzbudila s pocitem, že měla krásné sny. Byla spokojená, bylo jí teplo a v břiše ji šimral zvláštní pocit.

"Děkuju," ozvalo se odněkud shora.

Trhla sebou a konečně se rozpomněla, kde je. Kupodivu ji to nevyděsilo ani nevzrušilo. Byla úplně klidná. Otočila se a střetla se s omluvným pohledem Dracových bouřkových očí. Sklouzla zrakem k jeho pravé ruce, kterou teď obtáčel stříbrný náramek, jako by byl stvořený přesně na tohle předloktí, a pak se usmála. Vzápětí se jí ale tvář stáhla bolestí.

"Mrzí mě to, Draco," hlesla a zabořila obličej do polštáře pod jeho rukou. "Opravdu je mi to líto. Nechtěla jsem, aby se stalo... tohle. Vážně mě to mrzí, ale prosím, ne-"

"Budu v tom pokračovat, Hermiono," přerušil ji.

Překvapeně vzhlédla, ale v jeho kamenném obličeji nespatřila žádné emoce, očnímu kontaktu se úspěšně vyhýbal.

"Děkuju," zašeptala šťastně, načež ho pevně objala.

"Ale jestli se někomu něco stane..." Hermiona ho nenechala domluvit, prostě se k němu natáhla a políbila ho. Přišlo jí to tak... normální. Jim oběma.

"Takže ta bláznivá hra pokračuje," zamumlal Draco a otočil se, aby se natáhnul pro malý balíček na nočním stolku, takže si ani nevšimnul bolesti, která se mihla Hermioniným obličejem. "Na. Pro tebe." Hermiona se rychle usmála, sednula si a pro jistotu sklopila pohled k dárku, aby si nevšimnul bezmocného zoufalství odrážejícího se v očích.

Zatajil se jí dech, když odklopila víčko malé sametové krabičky (která ji sama o sobě uchvacovala), a rty se jí zachvěly při pohledu na drobné, diamantové náušnice.

"Už mě rozčilovalo, že moje holka nenosí nic skutečně drahého," odůvodnil Draco svůj výběr, ale když po něm Hermiona vrhla vražedný pohled, ušklíbnul se. "Ne, to byl vtip. Líbily se mi a napadlo mě, že by se mohly líbit i tobě, tak jsem ti je koupil pod stromeček. Co říkáš?"

"Jsou nádherné... akorát bych se teď nejraději propadla! Ty mi dáš takový úžasný dárek a já tobě jen obyčejný náramek. Teda ne úplně obyčejný, málem jsem kvůli němu dostala infarkt, ale jako pro tebe naprosto obyčejný."

"Není obyčejný."

Hermiona se zamračila. "Není nijak zvlášť neobyčejný."

"Hele, možná tomu nebudeš věřit, což je mi ale popravdě docela ukradené. Zkrátka - když ti už odmala vybírají dárky lidé, kteří mezi sebou soupeří, kdo ti dá ten nejdražší, opravdu tě docela potěší, když dostaneš něco takového. Něco, co ti člověk nevybere jen proto, že to má v krámě cedulku s nejvyšším číslem, ale kvůli tomu, aby mě to potěšilo a opravdu se mi to líbilo. Chápeš?"

Mírně přikývla a vyndala z krabičky jednu náušnici, kterou pak podala Dracovi se slovy: "připneš mi to?". Usmál se, mlčky si od ní vzal drobný šperk a ona si zatím odhrnula vlasy a natočila hlavu tak, aby měl co nejlepší přístup k jejímu uchu.

Do půl minuty se jí v uších blýskaly drobné diamanty; zářily stejně jako jejich nová majitelka.

"Děkuju," zašeptala Hermiona šťastně. "Moc."

Draco se mírně pousmál a jenom mávnul rukou. "To ani nestojí za řeč."

"Stojí, jenom nevím, co říct," opáčila Hermiona a znovu zahučela do peřin. "Sakra."

Malfoy se na ni nechápavě podíval, ale ona zatím vystřelila na nohy. "Ginny! Krucinál, Ginny!" volala a zmateně pobíhala po pokoji. "Musím za Ginny! Merline, zůstala tady kvůli mně a já... musím za ní!"

Draco se pobaveně zasmál, vstal a sám bláznící Hermionu odvedl do Zmijozelské společenské místnosti, kde jí z pohovky zamával Blaise a nevinně se ušklíbnul, když oba dva vrhli tázavé pohledy na blondýnku, která se mu choulila po boku. Pak si Hermiona znovu vzpomněla na svou nejlepší kamarádku, střelila Dracovi pusu a vylítla na chodbu.

"Tak jste se usmířili?" ozval se Blaise šeptem, jak nechtěl vzbudit dívku spící po jeho boku. Kvůli jeho výrazu se ale Draco jen uchechtnul, otočil se a zamířil zpět do ložnice. Zabini ještě uslyšel, jak si pro sebe něco nesrozumitelného brumlal - jediné, čemu rozuměl, bylo slovo idiot.

"Ten se nepoučí," ušklíbnul se pro sebe.

Abigail, jeho nový blonďatý objev, se zavrtěla a něco si pro sebe zamumlala, což ho donutilo k úsměvu. Nebral to s ní vážně. Ani ona nevypadala, že by si dělala marné naděje. Ale byla sladká. A, jak Blaise zjistil už včera, nejen na pohled.

"Jen spi, má sladká Abi," zašeptal a rty jí přejel po hřbetu ruky. Uchvacovalo ho její jméno, jako ho uchvacovala její vanilková vůně. "Aspoň teda prozatím moje," dodal si pro sebe a ušklíbnul se.