Maybe in another life, Granger.

I would love you, if you let me.

Hermiona si sedla do trávy a upřeně sledovala náhrobní kámen před sebou. Nacházela se na rozkvetlé louce, kde pod velkým stromem nechala pohřbít svého manžela. Nemohla uvěřit tomu, že už tu s ní opravdu není. Teď, když tu seděla, vzpomínala na den, kdy tu byla naposled. Bylo to před pěti lety a bylo to v den její svatby. Své ano si řekli, právě pod tímto stromem a ona si i přála, aby jej tady pohřbili. Dokud je smrt nerozdělí.

„Upřímnou soustrast," ozval se hlas za jejími zády, ale s ní to ani nehnulo. Byl tak zničená, že neměla sílu se otočit na narušitele, či snad navázat konverzaci. Příchozí se proto posadil vedle ní a tak tam oba jen seděli a sledovali náhrobek. Ona ztratila milovaného muže, on nejlepšího kamaráda.

„Jak je na tom Rose?" zkusil znovu blonďák. Věděl, že musí být zničená, ale taky věděl, že to v sobě nemůže držet.

„Ona to neví," zamumlala a píchlo ji u srdce. Jak má své tříleté holčičce říct, že její otec umřel?

„Neřekla si jí to?" zeptal se překvapeně.

„Nemůžu. Každý den se na něj ptá, ale já nemám to srdce jí říct, že už jej nikdy neuvidí," zašeptala a první slzy jí tekly po tváři.

„Jednou jí to budeš muset říct."

„Já vím."

„Vím, že tohle je pitomá otázka, ale jak ti je?"

„Kvůli Rose se snažím udržet, ale jakmile ji ráno odvedu do školky, je ze mě troska. On umřel, Draco!" vzlykla a on nevěděl, co si má počíst. Nechtěl ji takhle vidět, ale co měl dělat?

„Je mi to hrozně líto, Miono," řekl a přitáhl si ji do objetí.

„Byl to jeho poslední den."

„Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě.

„Byl to jeho poslední den v práci. Jako auror skončil, chtěl se věnovat právu."

„Ale proč? Byl to vždy jeho sen a byl nejlepší auror v celé zemi."

„Protože jsme zjistili, že jsem těhotná a on chtěl dělat něco méně nebezpečného," vysvětlila a znovu vzlykla. Draco na ni překvapeně hleděl.

„Ty jsi těhotná?"

„Ano," zamumlala a znovu se zadívala na náhrobek. Tolik jí chyběl.

„Přeji si, abych nikdy neodjel. Abych s ním mohl trávit víc času."

„A to je právě to. Kdyby si po skončení školy neodjel, všechno mohl být jinak," řekl a setřela si slzy.

„Co tím myslíš?"

„Blaise mě miloval, víš? Miloval mě a já milovala jeho, ale přesto jsem nebyla dokonalá a on to věděl. Kdyby jsi tenkrát neodjel, vybrala bych si tebe a on to věděl, ale i s vědomím, že je číslo dva se mnou začal chodit. Nevadilo mu to a já byla opravdu šťastná. Milovala jsem jej, ale stejně tak jsem milovala tebe. Všichni tři jsme se do toho zamotali, ze mě se stala holka, co měla pletky se dvěma kluky najednou, ale nikomu z nás to nevadilo. Užívali jsme si, dokud se do toho nepřipletly city. Pak se to značně zkomplikovalo. Vlastně jsem do té doby nevěděla, že je možné milovat vás oba. Tohle si Blaise nezasloužil. Neměl umřít! Byl tak mladý, měl celý život před sebou," dořekla a vykouzlila na Blaiseův hrob kytici.

„Já vím. Odjel jsem právě proto, abych vám to usnadnil a Blaise to věděl. Řekl mi, že si vybereš mě, ale já tomu nevěřil. Chtěl jsem, abyste byli šťastní, tak jsem odjel, a když jsme se viděli znovu na vaší svatbě, nikdy jsem toho nelitoval. Pak se narodila Rose a já byl šťastný, že vy jste šťastní. Nebudu ti lhát, potom, co jsi mi napsala, že Blaise umřel, jsem dost uvažoval o tom, že se vrátím zpátky do Francie, ale pak jsem si uvědomil, že to nemůžu udělat. Protože teď tu mám povinnosti."

„Jaké?" zeptala se zmateně Hermiona.

„Tebe a Rose, v neposlední řadě to malé. Nech mě ti se vším pomoc. Nemusíš na to být sama."

„To po tobě nemůžu chtít," protestovala.

„Hermiono, nikdy jsem tě nepřestal milovat. Když mě necháš, můžeme to napravit. Nechci po tobě, abychom měli hned nějaký vztah, to vůbec ne. To by nebylo správné vůči Blaiseovi. Začněme znovu jako kamarádi. Pomůžu ti se vším, a pak třeba budeme moci být něco víc. Postaráme se o to, aby Rose nikdy nezapomněla na Blaise a aby to malé, poznalo svého tátu aspoň z našeho vyprávění, protože kdo zná Blaise více, než my dva?"

„Nikdo," odpověděla s lehkým úsměvem, ,,víš, že tě miluji, takže myslím, že bychom mohli nějakou budoucnost mít, ale jak jsi řekl, ne teď. Každopádně první věc, kterou musím udělat, je říct to Rose. Budeš se mnou až jí to budu říkat?"

„Teď už se mě nikdy nezbavíš."

Netušili, že s nimi po celou dobu byl ještě někdo. Blaise svoji šanci měl, a teď ji dostal Draco. Věděl, že ti dva by nikdy neudělali nic, čím by mu ublížili, a on byl rád, že právě Draco se postará o jeho milovanou Hermionu a jeho dvě děti. S tímto vědomí se mohl konečně vydat do Elysea a čekat až se nimi jednou znovu potká, což doufal, že bude za velmi dlouhou dobu.

***

Po dlouhé době, ale jen krátce. Trochu smutnější, ale celkem se mi to líbí. Co vy na to? Jinak, pokud tady ještě někdo nečte Animae fidelium, tak to chce napravit <3