Trápení není řešení...
28.10.2018- 14k👀
FF-Marcus Gunnarsen
Info: Příběh jsem psala když mi bylo 13, proto prosím o váš soucit s chybami i s někdy přehnanými situacemi. Až se jednou najde čas celou knihu zakzualizuji. Děkuji
Otevřela jsem oči a spatřila Am. ,,Ahoj" pozdravila jsem jí
,,Ahoj,jak ti je?" optala se ustrašeně
,,Bylo i líp"
Am odešla z pokoje a místo no do pokoje vkráčel doktor.
,,Donré ráno" pozdravil mě postarší doktor s bílým pláštěm a černými brýlemi.
,,Dobré není jsem v nemocnici..." řekla jsem
,,No jo ,ale mám dobré zpravy jste v pořádku a zítra jdete domů."
,,Díky" poděkovala jsem
*** Po té přišel Mark s Marcusem do mého pokoje.
,,Tak co jak ti je a jak se maš?" zeptal se ustaraně Mark
,,Až na to že mi tuhle otázku pokládá už další člověk tak to jde" řekla jsem a Mark odešel . Zůstala jsem tam jen já s ním.
,,Ahoj" řekl a tím prolomil ticho
,,Ahoj"
,,Chi se ti omluvit"
,,Za co?"
,,Za to jak si kvůly mě odjela a.... za to že tě kvůly mě ta holka někam zavřela"
,,To první už jsem ti dávno odpustila a to že mě ta blbka někam zavřela tak za to ty vážně nemůžeš"
,,Dobře,miluju tě" řekl a mě to zahřálo u srdce
,,Já tebe" řekla jsem a chytla ho za ruku.
On na to spojil naše rty.
*** DALŠÍ DEN: Právě je den kdy mě propouští z nemocnice.Balím si věci a jdu se obléct:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Oblékla jsem se a s Marcusem jsem vyšla ven.Chytl mě za ruku a šel k autu. Sedli jsme si na zadní sedačky a ja se k němu přitulila. Bylo příjemné být zase v jeho přítnosti.
*** DOMA: Vešli jsme dovnitř a já si šla vybalit věci.Vše jsem vybalila a sešla naše schody. Am byla dole na gauči a usla v náruči Maca. Přišla jsem k němu a políbila ho na čelo.Vzala jsem Am do ruky a položila jo do její postele.
,,Udělám večeři co si dáš?"
,,Špagety?"
,,ok" řekla jsem a začla dělat večeři
Stála jsem u plotny a najednou se mi Macovi svalnaté ruce obmotaly okolo pasu.Políbil mě do vlasů a položil si svou hlavu na mé rameno.
Když jsem špagety dovařila tak jsem je nandala na talíře a začali jsme jíst. Po jídle jsme se šli umýt a pak šli spát.
Leželi jsme v postely a měchtělo strašně spát.A ano usla jsem......
,,Mio,Mio dole někdo je!" vzbudil mě jemný hlásek
,,Cože?" řekla jsem rozespale.
,,Někdo je dole" zopakovala Am a ja se okamžitě vymrštila na nohy
Uslyšela jsem rány z kuchyně a pak kašlání dané osoby.
Sama jsem slezla schody ,protože Am se mála.V kuchyni pořád něco šramotilo.Něco jako nádobí.
Šramocení přesralo a já se rychle vrhla do kuchyně.Táta!Co ten tu dělá?
Táta ležel na zemi a v ruce měl pánev. Jako na co?
,,Tati?" snažila jsem se ho probrat
,,Tati!" zvýšila jsem hlas
,,Boha vstaň ty ožralý prase!" zakřičela jsem
,,Hm.." zamručel ze spánku
,,Ach jo!" povzdechla jsem si
***
Po mém dvouhodinovém buzení se opravdu vzbudil a odvezla ho policie. Prý že jim utek.No bezvadný, co jim maj co utíkat?
Am byla celá vystrašená.Sešla schody v jejím růžuvém pyžamku s bílým medvídkem v ruce.Vzala jsem jí do náruče a uložila jí do postele.Už jsem byla na odchodu, ale....
,,Mio zůstaň tu prosím bojom se" řekla roztřepaným hláskem
,,Dobře " souhlasila jsem a posadila se na její postel
,,A přečteš mi pohádku?" optala se
,,To víš že jo" řekla jsem a začala číst:
,,Bylo nebylo........."
Když jsem pohádku dočetla tak už Am spala. Šla jsem do koupelny a omyla jsem si obličej. Nemohla jsem moc usnout a tak jsem si pustila nějaké filmy. Po pátém filmu jsem už toho měla plný zuby. Zaklapla jsem noťas a šla na mobil projela jsem všechny sociálno sítě. Pak už jsem byla vážně ospalá. Vyšla jsem nahoru schody a otevřela dveře od mého pokoje. Lehla jsem si vedle spocího Maca, ten se ke mě čelem otočil a přitáhl si mě bok a on řekl:
,,Miluju tě!"
,,Ja tebe taky" řekla jsem a zavřela oči
*sen* Stála jsem na okraji útesu a pořád si opakovala ,,jsem strašná a můj život nemá smysl!" Váhal jsem jestly skočit nebo ne.Stála jsem a přemýšlela. Přemýšlela nad svým životem a budoucností. Nakomec jsem se rozhodla že neskočím.V tu chvíly však přišel Marcus v černém za ruku s Am a s pochmurným obličejem se ke mě blížili. Byli ode mne na már centimetrů a oba napřáhli ruku a schodili m3 z útesu.,,Néééé...." zakřičela jsem když jsem padala do údolý smrti.
Pak jsem se jen vzbudila a rozdýchavala mou 'smrt'. Po chvíly jsem usla a už se nebudila...........
Ahoj!💕 Dneska kapitola dost o ničem a krátka ,ale teď mě štve dost škola ,takže nemám moc volnýho času.Snad teď o prázdninách budu mít čas a vydám jich dost.
