Sázka II // Ment✔

Dej mi klíče

Otočil jsem se a uviděl Lucy, která se beze slov a se slzami v očích postavila vedle mě...

"Omlouvám se," Zašeptala po chvíli, ale ani se nepohnula.

"Já... Nevím co na to říct," Odpověděl jsem zklamaně a přitom jen tiše zíral před sebe.

"Já vím, že si měl strach, měla bych ho taky, vždyť to víš..."

"Luci, já vím, že jo... A proto mě to trápí. Víš, jak jsem se cítil a stejně si mě v tom nechala," Přerušil jsem ji a snažil se to v klidu vysvětlit.

"Nezlob se na mě, prosím," Dostávala ze sebe z posledních sil.

"Nezlobím se, mrzí mě to..." Vydechl jsem a zase se zhluboka nadechl. "Jen... kdyby to byl kdokoliv jiný, ale Tomáš... známe se prakticky od malička a ty teď..."

"Snad si vážně nemyslíš, že bych..."

"A ne snad?" Přerušil jsem ji znovu a zasmál se.

"Ne, nespali jsme spolu, jak si to můžeš myslet?" Otočila se na mě a nechápavě si mě prohlížela. "Pět let, chodíme spolu pět let a známe se ještě mnohem déle. Vážně jsem si myslela, že mi věříš, ale... asi jsem se spletla,"

"Věřím ti, ale..." Otočil jsem se na ní taky a díval se jí přímo do očí.

"Ale?" Pohled mi oplácela.

Sklopil jsem pohled a zadíval se do země. Její zničený pohled mě probodával a já nenalézal odpověď.

"Nechtěla jsem, aby to skončilo takhle... je mi fakt líto, že si o mně něco takového myslíš, ale když mi nevěříš, tak já taky nemůžu..." Taky sklopila hlavu a pomalu odešla z terasy. Díval jsem se za ní... Jak se jí ve větru vlní vlasy, jak na dlaždice dopadají mokré slzy, jak prošla dveřmi do pokoje a pomalu za sebou zavřela. Ještě jednou se na mě přes okno podívala. Zachytil jsem její pohled v mých očích, a pak se otočila a zmizela v pokoji.

Stál jsem na terase, přestával dýchat a hlava se mi točila. Otočil jsem se a opřel rukama o zábradlí. Rozhlédl jsem se po klidném městě zalitém podzimním sluncem. Lidé dole ani netuší, jaká bouřka se to právě odehrála nad nimi a kolik přeháněk bude ještě následovat.

Z kapsy jsem vytáhl mobil a zkontroloval čas. 12:20

S povzdechnutím jsem pustil zábradlí a pomalu se vydal ke dveřím. Vešel jsem do bytu a dveře nechal otevřené. Lucy v ložnici nebyla, tak jsem jen prošel do chodby a vchodovýma dveřma se tiše vytratil z bytu. Půjdu do kanceláře a pak uvidím.

Lucy

Odešla jsem... Musela jsem odejít, už jsem se na něj nedokázala dál dívat. Balkónovýma dveřma jsem se vrátila do bytu a tiše za sebou zavřela. Ještě jednou jsem se na něj přes okno podívala a vyhledala jeho pohled. Stál na místě a ani se nepohnul. Zhluboka jsem se nadechla, otočila se a šla do obýváku.

Posadila jsem se na gauč a kolena si přitáhla k bradě. Z očí jsem si otřela slzy a tiše zírala před sebe na černou obrazovku televize, když jsem uslyšela cvaknutí dveří. Pomalu jsem se zvedla a vrátila se do ložnice, kde nikdo nebyl. Oknem jsem nahlédla na terasu, která už taky byla prázdná. Dokořán otevřenými dveřmi jsem se vrátila na terasu a přes zábradlí zahlédla Honzu, který před domem nastupoval do auta a vyjel směrem do města.