Sázka II // Ment✔

Nic neříkej

Po stěně jsem se sesula k zemi a z oka mi vytekla slza. Naše první hádka...

Nepřítomným pohledem jsem se dívala na zavřené dveře a zhluboka vydechovala. Hrdlo se mi stáhlo a do plic se najedou nedostával dostatek kyslíku. Srdce mi hlasitě bušilo, jako by mi ho chtěl někdo každou chvíli vyrvat a rozšlapat na kousíčky, což se z mého pohledu asi zrovna dělo. Z očí mi tekly proudy slz a zanechávaly na mém obličeji studené, mokré stopy.

Přitáhla jsem si kolena k bradě a opřela o ně hlavu. Vlasy mi napadaly přes obličej a za chvíli už také vlhly slzami. V tu chvíli jsem si připadala naprosto prázdně a bezmocně...

Mohla jsem tam sedět třeba deset, dvacet minut, možná půl hodiny a přehrávat si ten okamžik tisíckrát, mohla jsem vymýšlet milion scénářů, podle kterých by mohlo všechno dopadnout úplně jinak, ale stejně jsem nemohla nic z toho vrátit. Všechno se to stalo tak rychle, ani jsem si neuvědomila, co říkám a najednou bylo všechno pryč a já jsem tu seděla s hlavou svěšenou a jizvamy v srdci, které může znovu spravit jen on... jen on a nikdo jiný.

V místnosti se setmělo a chladný vzduch pohltil mojí drobnou postavu. Chvěla jsem se po celém těle, ale ať jsem chtěla sebevíc, nemohla jsem vstát. Nohy mě neposlouchaly a už jsem nebyla schopná ani reálně myslet.

Honza

Seděl jsem na zemi opřený o postel, díval se z okna a přemýšlel. Během chvíle se toho stalo tolik a já se ve vzteku přestal ovládat. Teď zpětně mi to bylo tak strašně líto, ale už je pozdě něco změnit.

Venku na obloze se rozestoupily mraky a odhalily měsíc v úplňku. Instinktivně vedený nějakou podivnou silou jsem vstal, otevřel dveře a vyšel na terasu. Chladná a temná podzimní noc se náhle rozjasnila, když měsíční záře rozsvítila střechy okolních domů a odrážela se někam do nekonečna...

V tu chvíli jsem za sebou uslyšel kroky a prudce se otočil.

"Ahoj," Šeptla Lucy se slzami v očích a postavila se vedle mě.

"Ahoj," Odpověděl jsem tiše a sledoval její krásné vlasy, které se ve větru vlnily. Její modré, hluboké oči, zarudlé od pláče. Její měkké rty, které tak rád líbám. Všechny maličkosti, které na ní tak miluju mi najednou přišly jako nejdůležitější věci na světě a já z ní nemohl odtrhnout pohled.

"Honzí..." Otočila se ke mně po chvíli a všimla si mého pohledu. Zahleděla se hluboko do mých očí a s pootevřenými ústy se zastavila.

"Nic neříkej," Zašeptal jsem, zavřel oči a naklonil se k jejím rtům. Rukou jsem jí chytl kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Otřel jsem svoje rty o její a ona se v mém náručí zachvěla. Pousmál jsem se a znovu spojil naše rty, tentokrát už v delší polibek. Její ruce se omotaly kolem mého krku a po tváři jí stekla chladná slza. Ucítil jsem v polibku úsměv a usmál se taky.

Z jejích rtů byly cítit všechny emoce, které by se slovy ani vyjádřit nedaly a i já vložil do polibku všechnu vášeň a neskrýval jsem, že mi její rty chyběly. Studenou dlaní mě pohladila po tváři, kde mi zůstaly chladné stopy.

Opatrně jsem ji vzal do náruče a odnesl do pokoje do tepla. Posadil jsem se na postel a ji si posadil na klín.

"Je mi to moc líto," Zašeptala a po tvářích jí dál stékaly slzy.

"Už je dobře," Přitáhl jsem si ji blíž a jemně políbil do vlasů. Ničilo mě to, ničilo mě vidět ji plakat, vidět ji takhle ztracenou a bezmocnou. Dal bych všechno za to, aby byla zase šťastná, aby se zase jen usmála...

"Omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit, vím, co všechno jsem řekl špatně a je mi to hrozně moc líto," Šeptal jsem tiše, že i kdyby bylo kolem spoustu lidí, tak tyhle slova byly jen pro ni.

"Ne, to já jsem tě měla nechat domluvit a vysvětlit to, já jsem taky nemyslela spoustu věcí vážně, jenom mi to nějak vyklouzlo a... pak už se to nedalo vzít zpátky," Pomalu zavřela a otevřela oči a opřela si hlavu o moje rameno.

"Už o tom nebudeme mluvit, dobře?" Pohladil jsem ji po zádech a ona němě přikývla. Pousmál jsem se a pevně ji objal.

"Měla by ses vyspat," Zašeptal jsem a trochu uvolnil objetí. Ona se posunula a lehla si na postel. Otočil jsem se a opřel se vede ní.

"Dobrou noc," Usmál jsem se a políbil jsem ji na čelo.

"Dobrou," Zašeptala a taky se pousmála. Připadal jsem si jako hrdina, který chrání to nejcennější, co má. Ona je můj poklad a já si jí vážím nejvíc na světě, protože vím, že holku jako je ona už nikdy v životě nepotkám. Ona je prostě ta pravá...

Počkal jsem, až zavře oči a potom se tiše odsunul. Hrdina musí do sprchy...

"Počkej," Chytla mojí ruku a já se prudce otočil. "Nechoď nikam," Zašeptala. S povzdechnutím jsem se rozloučil se sprchou a lehl si vedle ní. Přikryl jsem nás peřinou a okolo pasu ji chytl rukou.

"Dobře, zůstanu tu s tebou," Pousmál jsem se a po chvíli přemýšlení tvrdě usnul.

Ahoj všichni,

Hrozně mooooooc se omlouvám, že snad dva týdny nebyla kapitola, ale měla jsem toho teď hrozně moc a nic jsem nestíhala, až mě nakonec zachránilo, že jsem byla nemocná a mohla dokončit alespoň to nejdůležitější...

Teď už jsem zdravá a mám i mnohem větší náladu psát, takže díly už snad budou jak jste zvyklý a na Vánoce asi čekejte nějaký ten speciál :D

Jinak mám pocit, jestli jsem to v tomhle díle s těmi emocemi moc nepřehnala, ale sama taky teď něco řeším a potřebovala jsem to ze sebe dostat, tak mi můžete v komentářích dát zase vědět, jestli se vám to líbilo, nelíbilo nebo jestli vám to třeba přišlo jiný :*

To je všechno, děkuju za přečtení, hvězdičku, komentář, všechno a slibuju, že do konce týdne vyjde další kapitola, kde to možná bude zase trochu zajímavý...

Užívejte si advent,
Vaše Lussie♡♡