Sázka II // Ment✔

A možná je v tom něco víc

"Ahoj lásko," Zamumlal Honza rozespale do telefonu.

"Je půl jedný, nechceš mi snad říct, že si se teď probudil, že ne." Naštvaně jsem se otočila a vedle mě už stál Tomáš, který nám byl pro milkshaky.

"Co?? Ne, já jsem... jsem v kanceláři a je tady... je tady taky Rady a... natáčíme nějaké video." Zmateně se mi snažil vysvětlit.

"To určitě, Rady je ještě ve škole zlato a my jsme teď skončili, takže tam zkus být dřív než my," Zasmála jsem se do telefonu.

"Jasně, v pohodě, hned tam budu," Zasmál se taky.

"Ok, zatím pa," Rozloučila jsem se a položila telefon.

"Tak co?" Zeptal se Tomáš, zatímco usrkával ze svého pití.

"Honza se teď probudil, takže jdeme do kanceláře a on tam za námi přijede." Oznámila jsem Tomášovi.

"Tak půjdeme pěšky?" Napadlo ho.

"Jo, můžeme," Přikývla jsem a společně jsme vyrazili. Přes most jsme došli na sídliště, které už bylo mnohem klidnější než rušné centrum Prahy a mezi vysokými paneláky jsme po chodnících mířili směrem k domu, ve kterém mají kluci kancelář.

"Tak... jaký to je?" Zeptal se po chvíli ticha Tomáš.

"Co?" Nechápala jsem.

"Bydlet spolu," Vysvětlil mi.

"Jo, no... zatím asi v pohodě," Pousmála jsem se. "Jakože... hodně jsem se toho bála, že se třeba na něčem neshodneme nebo se prostě pohádáme během prvního týdne, ale překvapilo mě to."

"Takže je to tak, jak si chtěla?" Díval se do země a já nechápala jeho zklamání.

"Je to ještě lepší," Jeho otázky mě hřály u srdce, protože jsem si až teď začínala uvědomovat, jaký mám vlastně štěstí. No přece, kolik holek může v devatenácti letech bydlet se svým klukem?

"Tak hlavně, že jsi spokojená." Konečně zvedl hlavu, ale na mě se stejně nepodíval. Pak zase následovalo ticho.

"No a co ty?" Zkusila jsem to a on se na mě jen nechápavě podíval. "Rady vypadá jako fajn spolubydlící," Pokračovala jsem.

"Jo, to je... pokud nemá zrovna v pět hodin ráno hlad, tak se s ním dá docela dobře bydlet," Pousmál se a já přikývla. Pak už nikdo z nás nic neříkal až dokud jsme nedošli k domu, ve kterém měli kluci kancelář. Tomáš vzal za kliku, ale dveře zůstaly zavřené.

"Měla by si svému příteli nastavovat budík." Hodil na zem batoh a posadil se na schody.

"Nechceš mi říct, že nemáš klíče?" Podívala jsem na něj, ale on jen zakroutil hlavou.

"Mám, v pokoji na stole," Pousmál se a já se s povzdechnutím posadila vedle něj.

Chvíle ticha pokračovala, protože ani jeden z nás nevěděl, co říct. Podívala jsem se na Tomáše, který pořád poposedával na schodu a nervózně si hrál se zipem od batohu.

"Máme za sebou první den a já mám pocit, že už musí být polovina listopadu." Pousmál se, aby prolomil ticho, ale zase se na mě ani nepodíval.

"To jo, bude to dlouhý," Přikývla jsem a dál sledovala, jak je v mojí přítomnosti nervózní. Bylo to zvláštní, ale ani já jsem se s ním necítila úplně v pohodě.

"Vážně si změnil obor jenom kvůli tomu, že by tě to nebavilo?" Tuhle otázku jsem měla v hlavě celý den, ale nějak jsem se neodvážila zeptat.

"Možná... a možná je v tom něco víc," Promluvil tiše, jako by si to chtěl pošeptat jen pro sebe, ale já to i přesto slyšela.

V tu chvíli jsem neměla odpověď, jen jsem se stejně jako on dívala před sebe, někam do dálky, myšlenkami úplně jinde.

"Čaau," Uslyšela jsem odněkud Honzu. Vzhlédla jsem a uviděla ho, jak akorát přichází. Moje myšlenky se okamžitě rozplynuly a já se s úsměvem rozběhla k němu.

"Ahoj," Objala jsem ho hned a on mě, asi trochu nechápavě, přitiskl k sobě.

"Jak bylo ve škole?" Pousmál se a políbil mě.

"Bylo to dlouhý," Usmála jsem se taky a on mě objal kolem ramen. Tomáš, který nás celou dobu nezaujatě sledoval se taky postavil a pozdravil s Honzou. Ten odemkl dveře a všichni jsme vešli dovnitř.

"Čekal jsem, že se budeš zlobit, že tady ještě nejsem." Vedl mě po schodech nahoru a mluvil tak, aby to Tomáš neslyšel.

"Chyběl si mi tak moc, že jsem na to úplně zapomněla," Pošeptala jsem mu a jemně ho bouchla do ramene. Na to se spokojeně usmál a odemkl dveře do kanceláře. Vešla jsem dovnitř a posadila se na gauč, zatímco oba kluci si zapli počítače a sedli si k nim.

Vyndala jsem si mobil a chvíli projížděla instagram, když se vedle mě sedačka prohnula.

"Nechci tě tu nechávat samotnou," Uslyšela jsem vedle sebe a mobil s úsměvem položila na stůl.

"A co s tím budeš dělat?" Lehla jsem si Honzovi sedícímu vedle mě na klín a provokativně ho pozorovala.

"Asi tady budu muset být s tebou," Začal mě hladit po tváři a pak zajel rukou do mých vlasů. "Ani nevíš, jak moc si mi ráno v tý posteli chyběla," Pokračoval dál a spokojeně se přitom usmíval.

"Asi nevíš, kolikrát jsem si na tebe přes den vzpomněla," Taky jsem se usmála a chytla ho za ruku.

"Ztište se trochu... natáčím video," Díval se na nás přes monitor naštvaně Tomáš a já si až do téhle chvíle ani nevšimla, že natáčí. Honza se na něj chvíli jen nechápavě díval a pak se začal smát a sladce mě políbil.

Ahoj :)

Tak tahle kapitola mi dala opravdu hodně práce, ani nevím, kdy jsem ji začala psát, ale mazala jsem ji snad pětkrát a pořád s tím nejsem spokojená... I když to já asi nebudu nikdy.

Tak snad se to líbilo alespoň vám a já se budu snažit napsat pokračování co nejdřív.

Děkuju za přečtení,

Vaše Lussie♡