Naše... (nebo spíše mé) Dobrodružství 14ti leté dívky jménem Vivi, začíná v městečku Grandbrate, kde se svými ostatními přáteli Jay a bratry Aimerem a Luisem si jdou vybrat k profesorovi Matespearovi svého partnera. Den před tím však zjistili, že profesor má jen 3 pokémony a tak se kamarádi začali dohadovat, kdo si svého prvního pokémona zaslouží více.
Redrawww :3
Já, tedy Vivi jsem navrhla, ať si dáme k profesorově laboratoři závod. A však jsem netušila, že to všichni vezmou jako dobrý nápad... V běhu jsem nikdy moc nevynikala a na dlouhé vytrvalostní trasy už vůbec ne a tak jsem si začala říkat, že moje šance dostat svého partnera je mizivá až nulová... Snad všichni z nich to věděli, ale slibovali, že kdybych prohrála, tak mi nějakého pokémona chytí a dají mi ho... Věděla jsem, že lžou, ale nic jsem nedala na jevo... Vždyť mi to bylo jedno...
Ten večer před závodem a předávání partnera, mi připadal, jako by můj budoucí pokémon byl nějaká cena za utrpení, které jsem měla v závodu zažít... Okamžitě jsem tu myšlenu zavrhla a vytlačila ze své bolavé a unavené hlavy, která mi nedala spát. Bolelo mě břicho a měla zimnici. Najednou se v mé mysli vytvořila podivná myšlenka... Vstala jsem z postele a klekla si naproti oknu. Dlaně dala k sobě, zavřela oči a zkusila jsem... něco jako prosbu k pokémonovi jménem Arceus... Slzy mi stékaly po tváři, jako potůčky a celá jsem se trochu třásla.... Z nového dne jsem měla husí kůži... V tu chvíli, jsem řekla větu, která obsahovala slova hrnoucí se někde z hloubi mne...
,, Svého partnera a jiné pokémony které chytím, budu mít ráda a nikdy jim neublížím... Ve všech soubojích budu bojovat čestně a spravedlivě a budu respektovat každou porážku, kterou podstoupím... Jsem odhodlaná bránit a pomáhat slabším...''
Vůbec jsem o tom co říkám nepřemýšlela... prostě to ze mě šlo samo. Z tohoto.... ''momentu'' mě vyrušil zvuk otevírajícího okna na proti mě... Otevřela jsem oči. Za mojím oknem se mihla postava... Zmocnila se mě panika. Kdo to byl? Rychle jsem přiběhla k oknu a vyklonila se z něj... nikdo nikde. Zvláštní... Já přeci nikdy nenechávám na noc okno otevřené...(Ani přes den... jenom když se větrá :DDD)
Ráno přišlo jako blesk. Minuty ubíhaly mnohem rychleji a na nic jsem neměla čas. Jakoby se mi celý můj život hroutil... Ještě když jsem snídala, tak někdo zazvonil. Tušila jsem, že to je moje nejlepší kamarádka Jay... Než jsem dosnídala, tak na mě počkala vevnitř...
,,Tak pojď ty strašpytle! Kluci už čekají u startu!'' Trochu loudavým krokem jsem s ní vyrazila na start, který začínal v nedalekém parku... Obě dvě jsme si pro jistotu vzali batohy s tím nejpotřebnejším...(oblečení, peníze, nějaké jídlo... a na konec jedno postřikovací léčivo...) "Beru si ho zbytečně...'' Řekla jsem si v duchu ještě doma...Cestou jsme diskutovali, jakého pokémona si vybereme. ,,Já bych si určitě vybrala Charmandera!'' Řekla Jay, jakoby se už dávno rozhodla... ,,Já aspoň to, co na mě zůstane.'' Zavtipkovala jsem, abych rozpustila napjatou atmosféru mezi námi. Povídali jsme si, jaké pokémony bychom v budoucnu mohli chytit, nebo jaké legendární pokémony bychom alespoň mohli potkat... byla to velká zábava. Konečně jsme došli na smluvený start. Aimer a Luis netrpělivě přešlapovali a popoháněli nás k rychlejšímu kroku. Bylo to... tady.
Rozhodující moment mého budoucího dobrodružství a také možného zklamání... ,, Tak jo. Já to dopočítám!'' Řekl netrpělivě Luis.
,,3...2....1... Start!'' Všichni vyběhli stejně. Ale já... byla jsem jako přimražená. Jakoby mě k zemi tlačil těžký balvan, který dal mým kamarádům několikavteřinový náskok... Vystřelila jsem jako šíp z luku a zkusila se je ze všech sil dohnat. Bylo to nemožné... Tento park jsem znala nazpaměť... Věděla jsem kde je zkratka, kudy bych je s jistotou dohnala, či si zajistila náskok. Ale to by VÁŽNĚ poznali... Viděli by mě vybíhat z jiné cesty, nebo by mě neviděli, že jsem běžela kolem nich...
(Logika lidi -_-) Nenáviděli by mě... Běžela jsem mezi stromy tak, jak jsme si domluvily. Běžela jsem čím dál tím pomaleji... Už jsem je ani neviděla.To byl... konec. Do oči se mi snažily dostat slzy. Nohy mě bolely, kyslík už mi rychlými nádechy nestačil dostatečně doplňovat mé tělo a kolem očí se mi dělalo černo. Pomalu na mě šli mdloby, bolelo mě v krku a v ústech jsem cítila krev... Asi se mi to zdálo, ale já už je asi doháněla. Slyšela jsem jejich těžký dech. Myslím, že si mě všimly a znovu se ode mě jejich kroky vzdalovali... Ruce už mě skoro neposlouchali a byli tak těžké... Profesorova laboratoř už nebyla daleko... Jenom proběhnout přes potok, zahnout do leva, do prava z kopečku dolů, pak do leva a-.... Najednou jsem o něco zakopla a upadla. Ale... to není možné... Otočila jsem se po překážce, o kterou jsem právě zakopla... nic tam nebylo... Chvilku trvalo, než jsem trochu popadla dech a mohla se znovu postavit na nohy a pokračovat v běhu... Představila jsem si, že taky upadly, nebo zpomalí... Alespoň jeden z nich.... Ale to už vycházeli z Profesorovy laboratoře se svými partnery. Srdce se mi jakoby... zastavilo. Jay se na mě s úsměvem podívala. Měla svého Charmandera, jak si přála. Aimer měl Squirtla a Luis Bulbasaura... Teď už jsem se slzám ubránit nemohla... Sesunula jsem se k zemi, sklonila hlavu a začala zoufale plakat do dlaní... Přišla jsem moc pozdě...
Rrrredraww :3
Saving....successful!
TAKŽE.... tohle je konec téhle kapitoly... doufám, že se vám to líbilo a jestli chcete pokračování... Tak bych byla vděčná za každý koment, nebo 🌟!!! Jinak... Nashledanou u další kapitoly!!!
ČTEŠ
Poketale CZ
FanfictionMáš rád(a) Pokémony? Jsi alespoň trochu Undertale fanoušek? Tak tato kniha je přesně pro tebe! ... Moje první kniha! ... Co říct na to, že Pokémony vlastní Nintendo? ... :) No prostě a stručně řečeno, nepatří mi ani pokémoni ani undertale jako hra i...