Poketale CZ

Thoughts.. just.. thoughts...

Přiletěli jsme na svých pokémonech zpět do města Grandbrate, kde jsme se konečně po tak dlouhé době vrátily k rodině. Máma měla ohromnou radost, že jsem jí přišla navštívit a pořádně oslavili všechno, co jsem na své cestě stihla udělat. Měla obrovskou radost, že jsem jí přinesla všechny ty věci, co mi tak dlouho překáželi v batohu a já je konečně mohla položit na poličku, nebo do šatníku. Celou dobu jsme si povídali a smáli se všemu, co se mezitím stalo, když jsem nebyla doma.

Jay a já jsme si dali souboj a všichni museli uznat, že jsme se zlepšili. A to hodně. Rodina.. všichni tady na nás byli hrdí. A moc jsem si toho s Jay vážili.. Nemohla jsem tomu vlastně ani uvěřit. Nebýt Eevee.. možná, že by se nic z tohohle nestalo. Možná, že bych tady trčela dál, nebo bych si chytila Caterpie, vytrénovala si ji a začala úplně jinou cestu, možná bych nepotkala Diancie, ani vajíčko, ze kterého se vylíhl Riolu.. Kdyby nebylo Týmu Dust Skull, nemusela bych mít tolik nepříjemností, kterých jsem s nimi už měla nespočet. nemusela bych nic z tohohle poznat a dost mě za to zžíral pocit- teda.. mám ze sebe špatný pocit.. Jsem silná jenom díky svým pokémonům. Ale kdybych měla celý svět projít bez nich, určitě bych se tak daleko nedostala. Nejradši bych se zrovna teď u stolu, kde sedí Jay, její i moje rodina přestala přetvařovat, že je všechno v pořádku, protože není.

Těch kriminálníků, co zabíjí své pokémony, protože se jim třeba nezdá, že jsou jim dost dobří, je tam venku spousta a nikdo je nedokáže zastavit, protože není ve správný čas na správném místě, nebo není dost statečný, aby to zastavil. Někdy se zastavím, otočím se a vidím spoustu zklamaných tváří. Znechucených výrazů a výsměch. Když se otočím zpátky dopředu.. nic kromě šedé mlhy nevidím. Jdu ku předu po slepu. Nevím co mě v budoucnu čeká, ale doufám, že nic zlého. Doufám, že už nic, jako mrtvolu neuvidím a že se mým pokémonům nic nestane. A....

,,Vivi? Co je?" Zeptala se mě Jay a všichni se otočili na mě. Překvapeně jsem si šetřela z obličeje slzy. Usmála jsem se. ,,To nic.. Jen jsem ráda, že Vás mám.." Dojati mě všichni objali a potom se vrátili zpět k večeři.

Ulevilo se mi, že jsem konečně doma.. Těším se na další dobrodružství s mými pokémony. A vím, že když se chci posunout dál, musím překonat i nějaké překážky. Ale... moc se bojím, že něco pokazím a bude to mít velké následky. Ani nevím, co by moje volby tak moc změnily. Vždyť... nic vlastně neměním. To co dělám já, by snad udělal každý druhý člověk.

....

Ale mám pocit, že se mé dobrodružství ještě hodně zajímavě rozvine..

455 slov

Saving.... Successful!

Eeeyy zítra nám začíná škola.... eeyy...... ;v; hodně štěstí Vám všem do nového školního roku ;)