Potomci - Syn

7. Kapitola - Aut vincere aut mori

Aut vincere aut mori - Buď zvítězit nebo zemřít

Trvalo jen pár okamžiků, než jsem začala cítit pouto mezi mnou a Benem. Bylo tak slabé, že jsem byla ráda, že ho vůbec vnímám. Ale naštěstí jsem taky cítila, jak se posiluje. Strašně pomalu, ale posiluje.

První věc, kterou následně udělala, bylo vytažení mobilu z kapsy a zavolání Terry. Vzala mi to po prvním zazvonění.

„Sláva! Kde jsi sakra tak dlouho byla?" zněla poměrně panicky.

„Ahoj, Terry. Co se stalo?"

„Ty toho tolik nevíš. Brácha je na tom bídně." Šla rovnou k věci a to jsem oceňovala, ačkoliv se mi svíral žaludek.

„Rozvedeš to nějak?"

„Ben nám řekl, že jsi odjela na dovolenou někam daleko. Nic víc ale neprozradil. Asi měsíc vypadal dobře. Jednou jsem pak přespávala u rodičů a zjistila, že Ben špatně spí. A začaly se přidávat i další věci. Přestal jíst, byl slabý, nechodil na tréninky. Viděla jsem ho minulý týden, Niky. Je z něj troska. Naprosto se sesypal. Dokonce přestal ovládat elementy. Snažili jsme se mu pomoct, ale všechny odhání. Je zavřený v pokoji a s nikým nemluví."

Měla jsem zatajený dech, protože jsem pomalu chápala, jak vážná je situace.

„Kde je, Terry?"

„Doma. V posteli. Naši dneska odjeli a říkali, že sova dýchá. Opravdu se o něj bojíme. Ale nemohli jsme tě nikde sehnat. Když jsme se ho ptali, kde jsi, odehnal nás."

„Kam jeli vaši?"

„Táta musel na nějakou schůzku a pak si udělají prodloužený víkend někde ve vířivce. Ben je vykopal z baráku. Rodiče byli mimo z toho, že mu je špatně a Ben je mimo z jejich zájmu."

„Musím končit, jdu za Benem."

„Niky, pomoz mu. Prosím."

Zavěsila jsem. Jímala mě hrůza, co všechno mě dneska čeká.

Během okamžiku jsem stála před Benovým pokojem. I přes dveře jsem cítila jak špatně na tom je. Jenže pak jsem otevřela dveře a musela o krok ustoupit, protože mi do hrudníku narazila síla Benova vyčerpání. Terry měla pravdu a nepřeháněla, když říkala, že sotva dýchá.

Ben ležel neklidně na posteli a vypadal strašně. Hodně zhubnul. I ode dveří jsem věděla, že jeho převalování je způsobené bolestí svalů a kostí. Potil se a věřila jsem tomu, že neměl ani ponětí o mé přítomnosti, ačkoliv tomu bylo vždycky naopak.

Rychle jsem se vzpamatovala a přešla k jeho posteli. Posadila jsem se na kraj a vzala ho za ruku. Zblízka vypadal ještě hůř než z dálky. Pokusila jsem se do něj napumpovat trošku síly, aby se jeho stav zlepšil, ale moc to nešlo. Jeho tělu nic nebylo, jen projevovalo symptomy kvůli našemu odloučení. Naštěstí naše pouto začalo být silnější a to především díky naší blízkosti.

Nevím, jak dlouho jsem vedle něj seděla a držela ho za ruku, než otevřel oči.

„Nik?" měl vyprahlé rty a sotva mluvil.

„Nemluv." Druhou ruku jsem mu dala na tvář a cítila jeho horkost.

„Jsi tu nebo se mi zase jen zdáš?"

V jeho stavu bych se nedivila, kdyby trpěl halucinacemi.

„Jsem tady. Z masa a kostí. Teď ale spi." Nemusela jsem ho prosit dvakrát. I tahle krátká komunikace ho oslabila natolik, aby opět propadl snům. Zůstala jsem u něj ještě chvilku, než jsem se vydala do kuchyně. Nevím, jak dlouho nejedl, ale bylo mi jasné, že dlouho.