Potomci - Syn

23. Kapitola - Draco dormiens nunquam titillandus

Draco dormiens nunquam titillandus - Nikdy nelechtej spícího draka

Zranění byli odneseni zpět do katedrály, kde jsem chodila v uličkách a zastavovala se u každého se svým darem léčit.

„Bylo to nečekané. Jako blesk z čistého nebe." Slyšela jsem, jak jeden muž šeptá své ženě do mobilu a musela jsem s ním souhlasit. Nikdo nečekal, že by banda démonů zaútočila na potomky během schůze.

Odrovnání démonů se podepsalo na mé kondici. Sotva jsem pletla nohama, ale věděla jsem, že musím potomkům, kteří se postavili za naše záda, pomoci vyléčit jejich zranění. Ben protestoval, protože cítil moji únavu, ale prudce jsem ho zarazila.

Naštěstí nikdo nebyl mrtvý, ale každý si nějaký ten šrám odnesl. Když jsem k potomkům přistoupila, jen na mě tiše a vystrašeně koukali. A to nemluvě o tom pohledu, který ke mně vyslali v okamžiku, kdy si uvědomili, že jsem vyléčila všechna jejich zranění.

Jen jedna osoba se zachovala jinak. Nebylo těžké poznat, že potomek se zlomenou nohu ležící přede mnou, je tatínkem holčičky, která se nebála vystoupit z řady. Po doléčení jeho zranění jsem chtěla vstát a jít k Benovi, protože jsem už nikoho jiného léčit nemusela, ale ten muž mě chytil za ruku a zastavil mě.

„Děkuju." Pokusil se o úsměv.

„Není za co. Nemuseli jste tu být, ale přesto jste zůstali. Tohle je moje poděkování."

„Mám jen jednu otázku – co se právě teď stalo?"

Zarazila jsem se a koukla muži do očí. „Já nevím. Ale zjistím to."

Bena jsem našla tak nejrychleji jak jsem jen mohla. Seděl v rohu místnosti s přáteli a otcem po boku.

Přistoupila jsem k nim a sotva jsem se přiblížila na dosah, Ben mě vzal kolem pasu a přitáhl si mě ke svému boku.

„Kde máš matku?"

„Dohlédla na přesun potomků a pak jsem ji pomohl přenést se domů."

Bylo to možné, protože nyní měl Ben silné schopnosti, ale já jsem si ničeho nevšimla. „Vážně? To jsem ani nezaregistrovala."

Ben se na mě jen ušklíbl. „Já vím. Dostala ses do nějakého bojového transu. Byla to síla. A bylo to sexy." Dal mi pusu na spánek, načež jsme se oba obrátili k jeho otci, který mluvil k našim přátelům.

„... odešli. Prostě se sbalili a jako jeden muž byli v prachu. Jak je možné, že Rada zmizela jako první?"

„Třeba o útoku už dopředu věděli." Zamyslel se Dave.

„Kdepak, utekli jako zmoklé slepice až po tom, co Dcera zařvala. Nevěděli o ničem dopředu." Odpověděla Terry a stejně jako ostatní měla zamyšlený výraz na tváři.

„Spíš by mě zajímalo, jak je možné, že jsme měli za zadkem démony." Nadhodil Marty. „Už jsem se s démony setkal, ale tohle byla část démonů, které kdybych potkal v lese ve tmě, asi bych se zahryzl do stromu a dělal, že jsem větev. Tohle byla přehlídka toho nejšpinavějšího a nejodpornějšího, co jsem kdy viděl."

„Někdo je sem musel přenést." zamumlal Benův otec.

„To je jasným ale kdo? Kdo tu dneska chyběl, ale měl tu být?" zeptal se Ben, který mě stále držel u svého těla a nevšímal si zvědavých pohledů, které na nás házeli ostatní potomci.

„Synu, budeš se asi divit, ale těch lidí je hromada. Nikdy by se sem nemohli vejít všichni potomci."

„To ani nemusí. Démony sem musel dostat někdo stejně silný." Zamyslela jsem se.

Nastala chvilka ticha a já bych přísahala, že jsem slyšela, jak všem šrotuje v hlavě. Ale nikdo se k závěru nedostal.

„Rozpustíme to. Všichni jsou zdraví. Teď nic nevymyslíme." Navrhl Benův otec a všichni jsme přikývli.

Katedrála byla vyklizena během pár minut. Ti, kteří se nemohli přenést skupinově, byli mnou a Benem posláni domů.

Nakonec zůstala v místnosti jen naše parta. Já jsem se už neudržela na nohách, takže sem si sedla na zem a trvalo jen pár minut, než mě všichni napodobili. Ben si dokonce vyčerpáním lehl a hlavu položil do mého klína, kde jsem mu začala prsty projíždět vlasy.

„Shrneme to?" zeptala se Julls po chvilce.

„A co se tím vyřeší? Kolikrát musíme bilancovat dnešní průser, než zjistíme, že jsme prostě jen v prdeli a ta krysa, která to má na svědomí nás překvapila?" vyjel po ní Marty, ale cítila jsem, že je to jen únavou.

„Jde o to, že nás překvapili. Nebýt Niky a Bena, určitě by bylo dost mrtvých." Konstatovala tiše Terry, která se opírala hlavou o Martyho rameno.

„Mohli jsme udělat něco jiného?" zeptala jsem se tiše a z posledních sil.

„Ne. Jsem si jistý, že ne. Kdybys neudělala ten parádní trik a démoni nelehli na zem, skončilo by to asi tak fatálně, jako kdyby nás překvapili ještě hůř." Dave si byl mou tak jistý, až mě to málem dojalo.

„Každopádně ať už je ten jejich Pán kdokoliv, je tebou pěkně posedlý." Julls promluvila tónem, jako kdyby mi snad záviděla, že je mnou někdo posedlý, nehledě na fakt, že je zřejmě šílený.

Ben byl zticha a měl zavřené oči, ale já věděla, že nespí a pozorně nás poslouchá, stejně tak ale přemýšlel a nebylo těžké uhádnout o čem.

Propadli jsme do ticha, kdy jsme ze sebe potili nápady, kdo za tím vším stojí a především jak se tomu všemu můžeme bránit. Nikdo ale opět na nic nepřišel.

„Tohle je marný." Zaskučela Terry a měla pravdu.

„Jo." Podpořil ji Marty a otočil pohled na mě. „Jen tak mimochodem... Pěkný proslov. Při té první části mě mrazilo, ale ta druhá část byla super."

Ostatní nadšeně přikyvovali.

„Přesně tak. Nejdřív mě poléval studený pot, ale pak se to dobře zvrátilo. A nejvíc suprový byl pohled na Radu. Zprvu se blaženě šklebili a pak jim ten úsměv pěkně odpadl z tváře." Začala se smát Julls, ke které se rychle přidali i ostatní a nálada v místnosti se okamžitě zlepšila.

„Adamův otec byl jako praštěný palicí. Cítil jsem drobou satisfakci za to, jak na nás ječel v té léčebně." Ušklíbl se Marty a všichni jsme si vzpomněli na chvíli, kdy nás byla část schovaná s košťaty, a Marty s Davem se hádali s Radou.

„Hned po Dceři jim v žaludku ležíš ty." Usmála se na svého přítele Terry.

„To není pravda!" ohradil se rychle Marty, ale nikdo mu to nevěřil.

„Po osvobození dětí jsi Radě řekl do očí, že jsi žádnou Dceru neviděl a že jsi o ní nikdy neslyšel. Přerušili jste jejich schůzi kvůli posypovým solím, šklebili se vrchnímu blbečkovi Rady do obličeje a říkal, že nejsi zas tam malý a my všichni víme, že jsi tím nemyslel svoji výšku. A ještě k tomu všemu jsi řepnou šťávou omatlal Radě záznam z jubilejní schůze a zapálil záclony u Adama v pokoji, když jsi s ním dělal referát." Ben se konečně ozval a pro ostatní zněl uvolněně a zábavně, jenže já z něj slyšela vyhlášení války.