Potomci - Syn

25. Kapitola - Cedo nulli

Cedo nulli - Neustoupím nikomu

Idylická romantika trvala ještě týden. Ben mě bral na výlety, vařil mi a hojně mi dopřával i fyzických slastí. Scházeli jsme se s přáteli a den ode dne jsme se uvolňovali. Terry s Martym byly dvě nerozdělitelné hrdličky a dokonce i Julls s Davem nevypadli tak plasticky a uměle jako obvykle.

Seděli jsme s partou v restauraci, když jsem ucítila strach. O to horší bylo, že jsem ho cítila z Terry. A nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml.

Stačilo se na ni jen kouknout, aby přiznala barvu. „Mám strach o mámu s tátou. Neberou mi mobil." Sklopila oči ke svému mobilu v klepající se ruce.

Ben v klidu dožvýkal svůj kus masa, než stoicky odpověděl. „V klidu. Třeba jsou jen někde venku."

„Ale já jsem se dneska měla s mámou sejít. Nepřišla a ani mi nedala vědět."

Mráz mi projel po páteři, ale nenechala jsem na sobě nic znát. Ben vypadal na malý okamžik nejistě, ale pak nejistota zmizela. „Děláš, jako kdyby máma nikdy na nic nezapomněla. Zítra se ti ozve."

A v tu chvíli jsme všechny starosti hodili za hlavu a věnovali se jen potěšení, které se skládalo z jídla, konverzace a přítomnosti lidí, kteří se mi stali rodinou.

Nikdo z nás netušil, že zítřek nemusí přijít.

Zahozené starosti se nám vrátily po večeři jako bumerang, když jsme překročili práh našeho bytečku.

„Myslíš, že měla ségra pravdu? Myslíš, že by se mohlo našim něco stát?" zaváhal Ben.

Hodila jsem svůj svlečený kabát na věšák a otočila jsem se s ustaraným pohledem na Bena. „Chceš si to ověřit?"

„Hned budu zpátky, jen se kouknu a ..."

„Ne!" Nevím, proč jsem to tak vyhrkla, ale najednou jsem měla prostě strašný strach, že by mě mohl Ben opustit. Tak silný pocit paniky jsem dlouho nezažila. „Půjdu s tebou."

Ben neodporoval a jen mě chytl za ruku. Měl starost, takže si nevšiml mého tragického výrazu na obličeji. Během okamžiku jsme stáli v obýváku jeho rodičů, který byl stejně jako zbytek domu zamořen ohavným zápachem zla.

Benovým tělem projela panika a mým vlastně taky.

„Začalo to." Zašeptal můj partner a já věděla, že má naprostou pravdu. Ta dvě slova v naší situaci znamenala všechno.

Okamžitě jsem cítila, že se v domě nacházíme jen my dva. A Ben to věděl taky.

„Kde jsou?" otočil se na mě jako bych snad mohla znát odpověď na jeho otázku.

„Já nevím." Promluvila jsem naprosto vyrovnaně a sama jsem se divila tomu, že nejsem nervózní, nebo se nebojím. Najednou jsem se cítila silná a vyrovnaná. Měla jsem stejný pocit jako při zkoušce ve škole. Když na zkoušku čekáte a máte prostor na nervozitu, snadno tomu podlehnete, ale na zkoušce pak musíte zapojit všechno, co máte, abyste uspěli. A to se mi právě dělo. Musela jsem zapojit všechno, co jsem mohla, abych eliminovala úmrtí v mém okolí a pokusila se zabránit mordu svého přítele.

„Jdeme za Terry." Ben mě popadl za ruku a než jsem mohla pomyslet na to, že bychom mohli přetrhnout jejich akt tvoření rodiny, stáli jsme v jejich ložnici.

Bylo to stejné jako u Benových rodičů. Všude byl smrad a já s Benem jsme byli jediné bytosti v okolí.

Jen cvičně jsme „zaběhli" k Julii a Davidovi, abychom si ověřili, že i oni chybí.

„Co budeme dělat?" zeptal se Ben, když strávit fakt, že všichni jeho blízcí jsou někde pryč.

„Není těžké uhádnout, že teď jsi na řadě ty. Ale nepožádal sis o kolej, takže se asi čekalo, že budeš s rodiči. Ale nebyl jsi." Přemýšlela jsem nahlas.

„Takže mám na čele terč." Zabručel Ben a zkřivil obličej nad zápachem kolem nás.

„Nejdřív se dostaneme odsud. Potřebuju si vyzvednout něco v bytě, ale nejbezpečnější to bude asi ve skrýši pod zahradou."

„To se jako schováme?" Ben jen vytřeštil oči a koukl na mě jako na blázna.

Přistoupila jsem k němu blíž, tak aby cítil teplo mého těla a stiskla mu ruku. „Ne, tam se uklidníme a promyslíme další kroky."

Ben svěsil hlavu a cítila jsem z něj jakýsi pocit prohry. „Zklamal jsem." Zašeptal.

„Koho?"

„Tebe."

„Mě?" lekla jsem se.

„Narodil jsem se, abych ti pomohl vyrovnat se přesně s touhle situací a místo toho mě právě ty uklidňuješ a poskytuješ podporu. Ty jsi ta racionální a já jsem ten zplašený, iracionální."

Uchopila jsem mu hlavu do dlaní tak, aby se mi koukal zpříma do očí. „Bene, o tomhle to není. Budeme bojovat bok po boku a stejně tak budeme řešit problémy. Ty nemáš být můj psychiatr. Ty máš být můj partner a přesně to jsi." Spojila jsem naše rty v polibku a přenesla jsem nás k nám do bytu.

Ben stál na místě a přemýšlel, zatím co já jsem se hrabala pod postelí a snažila se nahmatat krabici, kterou jsem si tam schovala přímo pro tuhle příležitost.

Vše jsem ale nakonec našla a s Benem jsme se mohli přesunout na jedno jediné místo, které po nás bylo momentálně bezpečné.

„Zlato, co jsi štrachala pod tou postelí?" zeptal se mě Ben, když koukal, jak pokládám krabici opatrně na zem.

„ Víš, když už mám já tak slušivý obleček, napadlo mě, že by se oblečky hodili i pro jiné potomky. Navíc všechny neznám a nechci někomu ublížit." Otevřela jsem krabici a vytáhla z ní malou kuličku. „Stačí, když to dáme potomkům do kapes a v mžiku na sobě budou mít podobnou kápi, jako mám já."

Ben na mě jen mlčky koukal. „A nemyslíš, že toho máš nějak málo?"

„Já vím. Ale až budeme v boji, chci vidět, kde jsi ty, tvoji rodiče a naši přátelé. Počítám s tím, že budu vepředu a budu si kleštit cestu k bastardovi, který mě chce jen pro sebe. Ale až se na malou chvilku otočím, chci tam vidět tebe a lidi, na kterých mi záleží." Povolila jsem svoje emoce, které jsem si přikázala spoutat hluboko v sobě, a na povrch se vydrala jedna slza.

Ben ke mně přiskočil a onu zbloudilou slzu slíbal. „Fajn. Přednostně to dáme naší rodině a zbytek rozházíme ostatním potomkům."

„Ale nejdřív je musíme najít."

„Myslím, že to bude jednoduché." Zašklebil se Ben.

„Proč myslíš?"

„Všichni jsou na jednom místě a ten, kdo za vším stojí si myslí, že vyhrál. Bude to chtít ukázat. Jsem pro to, abychom se rozhlédli ze střechy knihovny. Odtamtud je skvostný výhled."

Měl pravdu.

Ve skrýši jsme se moc dlouho neschovávali, protože jsme oba cítili, že čas hraje proti nám. Rychle jsem se převlékla a Ben si dal do kapsy jednu z mých kuliček, takže jsem měla tu čest vidět ho jako první v černé kápi, která z něj dělala ještě víc záhadného muže, než jakým pro mě vždy byl.

Oba jsme popadli zbraně, a přenesli se společně na střechu budovy, z které byl skvostný výhled na město potomku, a ukázalo se, že měl Ben pravdu.

Ať už za tím vším stojí kdokoliv, má rád velká gesta.

Město bylo potemnělé, ale jiná stavba, která zářila, byla koncertní hala, která byla velice moderní a poutala pozornost už na dálku. Mě ale nikdy neoslovila. Vlastně jsem tam ani nikdy nebyla a ani teď jsem po tom netoužila.

Kdyby hala nesvítila jako diamant, stejně bychom si byli s Benem jistí, že jsme na správné stopě.

Ze střechy haly se totiž stejně jako Batmanův znak obracelo k nočnímu nebi reflektory napsáno VICI.

„Ještě ne. Ještě jsi nezvítězil." Promluvil do tmy Ben a chytil mě kolem pasu.