Potomci - Syn

32. Kapitola - Vivere militare est

Vivere militare est - Žít znamená bojovat

Dopadla jsem do reality pevnýma nohama, ale moje emoce byly na cáry. Jeden z mých nejbližších přátel byl mrtvý. Marty odepsal ze života sám sebe a nikdo ho nemohl přesvědčit o opaku.

Dvakrát jsem zamrkala a před očima jsem měla výhled skrz prosklenou stěnu. Na zádech jsem ucítila lochtání, jak se mi zatahovala křídla.

„Niky?" Ben na mě promluvil, ale já byla ještě trošku dezorientovaná. Až jeho dotek mě plně probudil.

„Jsem tu." Vydechla jsem a snažila se co nejrychleji zmobilizovat. Netrvalo to nijak dlouho. Nakonec jsem se otočila na Terry, jejíž pohled jsem si bolestivě uvědomovala až do morku kostí.

Když jsem ji spatřila, ucítila jsem nával bolesti. Až teď jsem si všimla krví podlitých očí od ustavičného pláče, propadlých tváří a šedivé pleti od všeho toho stresu a únavy. Dokonce bych se nebála říct, že se Terry pomalu ale jistě rozpadala.

„Co se stalo?" dožadovala se dychtivě moje kamarádka odpovědí, na které byl zvědavý i Ben.

Nejdříve jsem polkla, abych uvolnila knedlík ve svém krku. „Křídla mi dávají jakousi extra sílu, díky které jsem se mohla spojit s Martyho vědomím."

Pozitivní energie naplnila místnost, ale ani to nestačilo k tomu, aby se k nám Marty vrátil, nebo aby se věci daly do pořádku. Musela jsem jim říct celou skutečnost. Bolavou skutečnost.

„Je mi to líto. Marty se k nám už nevrátí." U posledního slova se mi zlomil hlas. A stejně jako můj hlas se zlomila i Terry.

Podlomily se jí nohy a se srdceryvným výkřikem, při kterém mi tuhla krev v žilách, se zhroutila do Benovy náruče. I já jsem během okamžiku přiskočila k Terry.

Nic jiného už jsem říkat nemusela. Oba pochopili význam mých slov. A oba to zasáhlo.

Bratr na sestru mluvil tichým a uklidňujícím tónem, zatímco já jsem byla raději zticha. Styděla jsem se za sebe. Zabila jsem jí otce, pak bratra, ačkoliv ten se z toho vylízal, a teď jsem teoreticky odepsala i jejího přítele.

„Pomoz jí. Dokážeš utlumit bolest ne?" zeptal se mě Ben tak, aby Terry neslyšela ani jedno slovo.

„Já ale ne..."

„Ale ano, můžeš." Ben stále objímal svou sestru, která byla bez sebe.

„Ale nechci." Koukala jsem do země, ale i tak jsem cítila Benův zděšený pohled. „Bene, já mám Terry opravdu ráda, ale tohle si musí protrpět sama. Vím, že na mě budeš naštvaný, ale ..."

„Marty pro sestru právě zemřel. Zemřel! Můj kamarád a její přítel je právě pryč a ty jí nechceš pomoct?" Ben byl na hraně a já se mu nedivila.

„Ty jsi tam nebyl. Ty jsi ho neviděl. On je naživu. Jeho srdce stále funguje. Jen prostě odpískal svůj život. On zanevřel na tenhle svět. Jeho názor už nic nezmění. Sám se rozhodl. A s jeho rozhodnutím budeme muset žít i my. A hlavně Terry. Čím dřív se oklepe, tím dřív začne znovu žít. Protože do teď jen přežívala. A Marty chce, aby žila."

Ben nic neřekl. Ani jsem z něj nic necítila. Plně se věnoval utěšování své sestry.

Ben přenesl Terry do domu jejich rodičů a uložil ji do její staré postele v jejím bývalém pokoji. Celou tu dobu jsem byla u nich. Mlčky jsem sledovala jejich pohyby. Věděla jsem, že moje přítomnosti pomáhá Benovi, ale moje zásahy nejsou vítány.