19. Kapitola - Ex malis eligere minima

1K 100 5
                                    

Ex malis eligere minima – Ze zel volit nejmenší

S Benem jsem byla domluvená, že v den propuštění jeho otce z nemocnice se přenesu k nim domů, kde provedu konečné doléčení. Nemohla jsem se dočkat. Tohle je způsob, jak splatit dluh vůči jejich rodině kvůli blbému rozhodnutí.

Po příchodu všech Michaelů domů jsem dostala od Terry zprávu. To byl signál, na který jsem čekala.

Okamžitě jsem se přenesla k jejich domu. Uvažovala jsem, jestli bych se neměla přenést rovnou do jejich obýváku, ale nakonec jsem to zavrhla.

Zazvonila jsem a čekala, kdo přijde otevřít.

„Pojď sakra dovnitř a nezvoň tu jako Quasimodo." Zabručel škádlivě Ben uvnitř mé hlavy. Musela jsem se usmát.

Dál už jsem neváhala a vešla dovnitř. Našla jsem všechny v obýváku, jak jsem čekala.

Pohled na hlavu rodiny by mohl někoho, kdo neviděl popáleniny druhého a třetí stupně, strašlivě vyděsit. Já samotná jsem se zasekla mezi futry.

„Dobrý den." Pozdravila jsem poměrně zaskočeně.

Od Terry se mi dostalo zářivého úsměvu a stejně tak od Bena. Jejich matka na mě odměřeně kývla a jak se dalo čekat, otec nemohl mluvit, popálený měl i obličej.

Nenechal jsem se od nikoho vybízet a zamířila jsem si to rovnou k pacientovi. Den předtím mě Ben upozornil, že jestli zkusím jeho otce vyléčit tak, jako jeho a Davida, zavře mě tam, kde jsem našla Gabriela.

Klekla jsem si tedy k sedačce, kde ležel pan Michael a vzala jsem ho za ruku. V cuku letu jsem se zkoncentrovala. Projelo mnou chvění pocuchaného zdraví člověka na druhé straně mé ruky. Nezdržovala jsem se a začala jsem pěchovat energii do pana Michaela.

Nevím, jak dlouho jsem ho léčila, ale po nějaké době k nám přešel Ben, který začal sundávat z otce obvazy, takže jsem mohla zacelovat i ty nejpovrchnější šrámy.

Venku byla tma a já byla vyždímaná jako citrón, když jsem skončila. Nečekala jsem, že to bude tak složité. Nikdy jsem se ale nemusela soustředit na tak citlivé rány, jako jsou popáleni. Spálené nervy a kůže na škvarek je naprosto něco jiného než řezná či bodná rána.

Ben mě zvedl ze země, na kterou jsem se během léčby svezla, a posadil mě na gauč vedle svého otce.

„Ani nevím, jak Vám poděkovat, Dcero." To byla první věta, kterou pan Michael řekl od atentátu.

„Není nutné, abyste mi vykal, nebo říkal Dcero." Měla jsem sucho v puse, ale musela jsem ho opravit. Naštěstí jsem mohla vnímat teplo a energii Benova těla, takže jsem se cítila o trošku lépe. Navíc ke mně Terry přispěchala se sklenicí vody.

„Děkuju." Usmála jsem se po prvním doušku na Terry.

Nikdo v místnosti více nepromluvil, všichni jsme čekali na vyjádření pacienta.

Pan Michael vyskočil na nohy, na které vytáhl i svoji ženu a objal ji. Všichni jsme davově vydechli úlevou. Je to oficiální – pan Michael je zdravý.

To dokázal i pár minut po objetí. „Myslím, Nikolo, že bychom si měli promluvit. Co takhle v mojí kanceláři?"

Kývla jsem a následovala ho z obýváku stejně tak, jako Ben následoval mě.

„Synu, nevzpomínám si, že bych tě zval také." Usmál se pobaveně Benův otec, když si sedl do své židle v pracovně. Já jsem si sedla do křesla na druhé straně stolu a Ben si sedl ležérně na široký parapet.

„Zvláštní, že jsi na to zapomněl." Zabručel Ben a nezdálo se, že by se nechal vyhodit z místnosti.

Pan Michael si dále svého syna nevšímal a stočil pozornost na mě.

„Slyšel jsem, že sis domluvila rande s Radou."

„Vlastně to domluvil Ben."

„Ano, ano. Doufám, že to neděláš jen kvůli tomu, co se mi stalo."

„Ne, ačkoliv vaše zranění je moje vina. Každopádně před potomky chci vystoupit z jiného důvodu. Chci, aby všichni viděli, že jsem připravená na poslední boj. Je více než zřejmé, že mezi potomky je krysa a bude i na shromáždění, které svolala Rada."

„To zní jako sebevražda." Zabručel pan Michael. Necítila jsem z něj ale odpor k mému nápadu.

„My čekáme a jsme nervózní, ti zlý naopak mají čas dělat věci, které můžou za vaše zranění. Je na čase vyjít z úkrytu. Vím, že jsem připravená."

Ben nás propaloval ze svého místa pohledem. V jeho přítomnosti jsem se cítila dobře, ale únavu jsem neobelhala. Vlastně jsem už chtěla být v posteli namáčknutá na Bena a spát. A Ben to věděl. Jenže jsem všechny příjemné myšlenky musela odstavit na druhou kolej, protože panu Michaelovi to šrotovalo v hlavě.

„Máš pravdu, Nikola. Ale musím tě upozornit, že Radu není radno pokoušet. Snaž se jim nevyhlásit válku."

„To vám neslíbím." Zašklebila jsem se na muže přede mnou.

Pana Michaela to nijak nepřekvapilo. „Ben má na tebe mizerný vliv." Zavrčel. „Každopádně jsem dostal mail od Rady, kde je naplánovaný celý cirkus. Všichni se sejdeme v největší naší katedrále."

Najednou se ozval Ben. „V katedrále? A stadion byl obsazený?"

„Kušuj." Umlčel ho jeho otec a pokračoval směrem ke mně. „Nejdříve promluví představitelé Rady a pak budeš mít šanci něco říct ty. Počítej s tím, že prostory budou plné nedočkavých potomků."

„S tím počítám." Přikývla jsem.

„Dobře. Na stupínek tě doprovodí celá naše rodina a počítám, že i vaši přátelé."

„Nepotřebuju osobní stráž." Namítla jsem dotčeně.

„Ukážeme naši pospolitost a jednotnost."

„Fajn." Dávalo to smysl a já neměla sílu na nic víc.

Než mohl pan Michael říct cokoliv jiného, Ben stál vedle mě a tahal mě ze židle. „Tati, myslím, že je na čase, aby sis lehl a stejně tak i my. Přijdu za tebou zítra.

Rozloučili jsme se se všemi, přičemž odstup Benovy matky byl více než zřejmý.

Postel pro mě byla jako ráj. S heknutím jsem si lehla a zavřela oči.

„Jak se cítíš?"zeptal se mě Ben lehající si na postel.

„Jak přejetá parním válcem." Zaskuhrala jsem.

„A jak se cítíš ohledně toho vystoupení?"

„Jsem nervózní, ale nebojím se. Připravím si proslov, ale vím, že mnoho věcí zůstane jen improvizací."

„Bude to v pořádku." Ben mi dal pusu na čelo, zabalil mě do náruče a přitiskl se na mě.

Potomci - SynKde žijí příběhy. Začni objevovat