Jak chutná vzduch?

Kapitola 1

Otevřela jsem dveře od třídy a všechny oči v učebně směřovali na mě. Snad si nikdo nevšiml toho, že jsem ztloustla o dvě kila. Bože cítím se jak největší hora tuku pod sluncem. Vážím 56 kg. Chápete to? 56kg? Musím do léta vážit 42 kg a už je konec března. Je mi ze mě špatně.

"Ahoj punčocho", řekla moje nejlepší kamarádka Tereza a objala mě.

"Ahoj",řekla jsem a víc jsem jí objala.

Jakmile jsem se od ní odtrhla slyšela jsem ze zadních lavic blbé připomínky. Okamžitě jsem začala poslouchat.

"Bože ta je trapná", řekl spolužák tomu druhému.

"Divím se, že se s ní Terka baví!", řekl ten druhý a začali se smát.

Ani jeden z nich není ošklivý, ale já jo.. Chtělo se mi brečet. Všichni jsou hubený a dokonalý a já jsem největší špek. Přestala jsem skoro úplně jíst, ale kila se spíše zvyšujou než snižujou.

Pak mě vytrhla z myšlenek Terka.

"Nechceš sušenku?" zeptala se a podala mi balíček sušenek.

Zvedl se mi žaludek. Nemohla jsem se na ty problémy ani podívat. Jídlo mi zničilo celý život! Jak jsem tak koukala na ty sušenky, vzpomněla jsem si na slova mojí bejvalý kámošky.. "Když to nechceš jíst, tak to vyhoď!", tak jsem se tedy zvedla a celý ten balíček jsem hodila do koše.

Jakmile jsem ale sušenky nechala spadnout do koše, tak se všichni zastavili a koukali jen na mě. Dobře, teď jsem všem dala důvod se mi smát. Ale nikdo se nezačal smát, ani mě nepomlouvali. Všichni na mě nechápavě koukali. Tak jsem teda šla zpátky do lavice.

Celá třída byla pořád zticha, ale pak se ozvala Terka.

"Děláš si srandu? Co ti sakra je? Proč si to udělala? Nejen, že se řežeš a si vyhublá, ale teď ještě k tomu vyhazuješ moje jídlo!" vychrlila na mě.

"Chceš abych byla ještě hnusnější?" řekla jsem ublíženě.

Myslela jsem, že mi k tomu ještě něco řekne, ale ona si jen vzala věci a šla si sednout jinam.

Pak jen řekla:"Až budeš normální, tak si k tobě sednu!"

Takže jsem po zbytek vyučováni byla sama.

Po vyučování za mnou přišel učitel. Začal něco s tím jestli bych mu nechtěla něco říct nebo se svěřit. Určitě to na mě někdo kecl. Učitele jsem odbyla, že mě nic netrápí a odešla jsem ze školy. Hned po škole mám brigádu do osmi. Na brigádě jsem potkala jako obvykle mého spolužáka, který mě v té zadní lavici pomlouval. Jmenuje se Patrik. Jeho nejoblíbenější aktivita je mě zesměšnit, ale dneska mě dokonce i pozdravil. Že by si někdo všiml mé vnitřní krásy? No nevím, ale choval se fakt divně.

Po brigádě jsem šla jako vždy na vlak, ale Patrik mě ještě před odchodem zastavil.

"Sáro? Proč jsi se změnila?", řekl a udělal vážný výraz.

Já jsem ho ale hodně rychle odbyla se slovy:"Dej mi pokoj!" a šla jsem na vlak.