Jak chutná vzduch?

Kapitola 15

Pak jsme konečně nastoupily do auta. On mi hodil věci do auta a já si sedla na místo spolujezdce. Nastartoval a jeli jsme do neznáma. "Kam jedeme?" "Hele takhle volal jsem si s tvým tátou a domluvili jsme se, že přes týden budeš u mě." "Počkat co? Promiň jako miluju tě, ale nejsme spolu tak dlouho" nevěděla jsem co říct, vždyť jsme se dali dohromady až teď..
—————————————————-
"Já vím, ale nechtěl jsem, aby jsi byla u tvého otce." "Ale tohle po tobě nemohu chtít. Dali jsme se dohromady dneska. Moc na to spěcháš!" byla jsem z toho mimo a přitom jsem měla strach. Naposled, co můj, dejme tomu vztah, trval dva dny na to nechci spěchat.

"Klid, pokud jde o tohle je to na tobě. Pokud to nechceš roztrubovat, a tak, chápu tě. Nemusí to zatím nikdo vědět. Sice nechci aby tě nikdo obtěžoval, ale opravdu jsem se do tebe zamiloval a i kdyby to celý století nebo nikdy, nikdo nevěděl. Jediný co chci jsi ty." řekl. Dobře, to bylo sladký. Ale i tak spěchá.

"Budeš mít vlastní pokoj, jde jen o to, aby jsi nebyla u svého táty. Vím, že ho nemusíš. Bude lepší ho nějakou dobu nevýdat."

"Martine, ty paličáku! Nebude lepší abych byla u prarodičů? Bydlí ve městě a mají mě rádi." nic mi na to neřekl jen se na mě na moment koukl, hlavu odvrátil zpět k volantu a jemně kývl.

Chápu, že mě chce mít u sebe, ale potřebuji taky svůj klid, ale s nim by to nešlo. Jsme spolu opravdu moc krátce.

"Kde bydlí tvý prarodiče?" řekl, když zastavoval u obchodního centra. "No takhle je to na druhý straně u bazénu u galerie, ale nechápu proč zastavujeme zrovna tady."

"Mám hrozný hlad a ty určitě taky. Jídlo v nemocnici muselo být strašný.", řekl.

"Náhodou. Tu ovesnou kaši jsem milovala a to co mi dávali do trubičky bylo taky moc dobrý" zasmála jsem se. Ovšem po svém vtípku jsem se cítila blbě. Jelikož na mě Martin udělal opravdu nehorázně nepříjemný obličej.

"Já nad tím takhle neuvažuji.. neber mi to za zlé. Ber mě jako normální holku.. Moc tě o to prosím" řekla jsem, když mi stekla slza po tváři.

"Já vím, beru tě tak. Promiň, je to pro mě těžký. Nevím jak se mám chovat." řekl a slzu mi utřel.

"Já potřebuji podržet, jinak jsem normální. Už jen pár sezení u psychiatra a jsem z toho venku." nedostala jsem odpověď. Jen pohled, který ovšem řekl víc než všechna slova. Viděla jsem v něm neskutečnou sílu a odhodlání tu pro mě být.

"Mám lepší nápad než jídlo v obchodním centru. Byla jsi dlouho pryč. Takže si zasloužíš něco extra. Mám tedy otázku. Budeš dneska jen moje?"řekl a chytil mě za tvář.

"Odvez mě k prarodičům", věnoval mi zklamaný pohled. "Hodím si tam jen věci, a pak mě máš jen ty" řekla jsem po pár minutách. Udělala jsem to naschvál. Ráda provokuji.

"Ty potvůrko" odpověděl a dal mi lehkou pusu do vlasů. Dal mi ruku na stehno a vyrazily jsme vzhůru za prarodičema.

..

«Příjezd k prarodičům»

Když jsme po 15 minutách dorazily, běžela jsem hned za babičkou, která zrovna upravovala záhonek a obejmula ji. Věděla, že pojedu z nemocnice hned k nim a byla za to ráda, protože jí bylo jasné, že s otcem to teď bude špatné.

Jakmile jsem babičku pustila šla jsem za Martinem pro věci. Stihla jsem vzít jen boty, protože Martin už celý můj kufr pobral. Pomohla jsem mu tedy najít můj nový pokoj a společně s ním i pozdravit dědu. Děda seděl u televize a evidentně nebyl vůbec překvapený, když mě viděl usmál se a ukázal vedle sebe na pohovku. Šla jsem ho tedy obejmout a rovnou ho seznámila s Martinem, protože děda narozdíl od babičky Martina neznal.

Poté jsme šlo konečně do pokoje, který mě až překvapil svou krásou. Byl to pokoj po mé tetičce, která se odstěhovala do Švýcarska. Byl zde velikánská postel z palet, azurově vymalovaný dvě stěny, obrovské okno a ještě větší skříň. Vždycky jsem si přála takový pokoj a teď ho konečně mám. Martin mi dal kufr vedle postele a následně si na postel sedl.

"Máš to tu krásný, ale kdyby jsi přece jen chtěla, máš dveře otevřený." řekl a přitáhl si mě k sobě. " Já vím, chybí mi tu pár věcí vypilovat, ale myslím, že tohle je můj domov."