Jak chutná vzduch?

Kapitola 12

"Ty už jdeš domů?"řekl překvapeně a chytl mě za ruku.

"Nechci se s tebou hádat, ničí mě to" pošeptala jsem.

"A anorexie tě neničí?"

"Prosím, nech toho!"

"Ne! Ty jsi myslíš, že je to vtipný?"

"Samozřejmě, že ne! Jen jsem chtěla být hubená a spadla jsem do toho! To se prostě stane!" Už jsme na sebe začali řvát.

"Ale ty jsi krásná a nemusíš vážit deset kg i s postelí!"

"To ne! Chci mít 40 kg"

"Vážně? Měříš 173 a chceš vážit 40 kg?"

"Ale dělám to pro tebe ty tupče!"

"A dost! Už na to nemám! Vem si věci a jdi!"

"Super! Nečekala jsem nic jiného!"

"Řekni mi proč tohle děláš, máš nějaký důvod ubližovat sobě i mě?"

"Nelži! Celý náš vztah je jen přetvářka" když jsem to dořekla, došlo mi co jsem udělala.

Právě jsem mu řekla, že ho nemiluju!

Šla jsem tedy domů. Náš vztah netrval ani den a já ho už poslala někam. Super.

Vzala jsem si tašku a šla směr nádraží. Než jsem ovšem došla na nádraží přitížilo se mi. Zamotala se mi hlava a já spadla na zem. Omdlela jsem.

Probrala jsem se až v nemocnici. Byla jsme připojená na nějaký stroje. Měla jsem na ruce kanilu. Super jsem na Jipce.

Trošku jsem si to tu prohlédla a zase jsem usnula.

Vzbudila jsem se až  při příchodu náštěvy.

"Babi!" vykřikla jsem, když jsem uviděla, kdo přišel.

"Holčičko moje malá, proč jsi to udělala. S dědečkem jsme to oplakali. Maminka umřela ani né před rokem a ty se takhle zřídíš." řekla se slzami na krajíčku.

"Já jsem v pořádku, jen jsem upadla"

"Holčičko moje malá já vím, je to těžký, ale lékaři tvrdí něco jiného"

"Co?"

"Máš anorexii. Kdyby tě nepřivezli do nemocnice mohla si i umřít"řekla babička a už brečela.

"Babi já nechtěla, já za to nemůžu" brečela jsem taky.

Pak jsme si to nějak vysvětlily. Bolelo mě zjištění, že můj táta pracuje na autě a nemá v plánu za mnou přiject.

V nemocnici se toho moc nedělo dostávala jsem kapačky. Nutily mě jíst pak mě pořád vážily měřili a tak. Pak chodil psychiatr pak výživová poradkyně apod.

Byla to celkem nuda.

Jednou za mnou přišla neočekávaná náštěva. Byl to můj spolužál. Asi by jste ani neuhádli jakej. Přišel za mnou Martin. Ano, ten Martin, kterýmu Patrik v posilce dal pěstí, a ten co mi šahal na zadek.

Byl jediný, který se na mě přišel podívat. Měl v ruce obálku a nesl mi tři krásné tulipány.

"Ahoj" řekl a stydlivě se podrbal na zátýlku.

"Ahoj, klidně se posaď" byl překvapený mojí výzvou, ale posadil se.

"Nesu ti menší dárek, kytku a dopisy, který jsme všichni dobrovolně napsali." řekl a usmál se.

"Děkuji, je to milé, a proč zrovna ty?" zeptala jsem se a hodila na něj podezřívavý pohled.

"Víš já.. cítil jsem se provinile za to, co se stalo v tom fitku. Nechtěl jsem aby jsi kvůli tomu skončila v nemocnici. Nechtěl jsem aby jsi byla s Patrikem."

"Nemáš vůbec proč.. není to kvůli tobě, zničila jsem se sama. A Patrik.. je lepší o něm nemluvit"

"Ne, prosím potřebuji o něm mluvit. Musíš se s ním rozejít! Říká o tobě hrozný věci!"

Byla jsem v šoku. Jak? Proč? Za co?