Byla jsem v ¶øRaðkU | ✓

5.- Umlácená

Z bezvědomí, do kterého jsem se nevědomky dostala, jsem procitla až přivázaná k židli. V puse jsem měla hadr či co to bylo.

Jakmile se mi přestaly dělat mžitky před očima, jsem začala rozeznávat barvy a následně obrysy. Bylo to pět postav. Znala jsem je od vidění, dva z nich chodili se mnou do ročníku a ostatní tři o pár ročníku výš.

Naše škola si zakládala na tom, aby se její studenti mohli volně bavit a proto vzniklo pár kroužků. Zní o zvláštně, že na vysoké škole jsou kroužky, ale je to tak. Byla to skupinka kluků, kteří hráli v basketballovém týmu.

,,Překvapená?'' zeptal se jeden z těch tří, které jsem neznala.

Chtěla jsem jim říct, co chtějí, ale bránila mi v tom ta věc v puse. Všech pět se rozesmálo mojí bezmoci.

,,Příště si rozmyslíš komu budeš co dělat,'' řekl kluk od nás ze třídy. Já jsem se zamračila. Co jsem provedla? Pohlédla jsem na ně s tázacím pohledem.

,,Tak ona neví,'' vykřikl pobaveně zase ten první. Pohlédl na ostaní s pobaveným úšklebkem.

,,Tak my ti to připomenem,'' řekl další z té trojice, co neznám. Začalo mě znervóňovat, že nic nevím.

,,Asi víš, že se pohřešuje jeden kluk a náš spoluhráč a tvůj spolužák, že?'' zeptal se ten první.

Všech pět začalo obcházet tu židli. Zavrtěla jsem hlavou na odpoveď.

,,Nevíš?'' zeptali se všichni dohromady. Tohle se mi přestává líbit.

,,Ano ano pohřešuje se. A my si myslíme, že ty Psychopatko bys s tím mohla mít něco společného,'' pokračoval ten druhý od nás ze třídy.

Vlastně oba dva od nás ze třídy byli součástí spolku vedeným Viky. Bylo celkem logické, že se mnou nebudou mluvit, ale naprosto nelogické, že bych s tím měla něco společného.

Vytáhli mi tu věc z pusy, abych jim mohla říct, co jsem mu udělala. Místo toho jsem však zčala řvát, že s tím nemám nic společného.

,,Strč jí ten hadr zpátky do pusy,'' poručil zase ten první.

,,Kolik máme času?'' zeptal se zase někdo. Nevěděla jsem kdo, protože mi zavázali šátek přes oči.

,,Deset minut.''

,,Nemáme moc času, zápas začne za chvíli. Buď teď nebo nikdy,'' zvolal ten první.

Neměla jsem moc času na přemýšlení, jelikož mě začali kopat a mlátit. Dokonce mě i odvázali od židle. Ta bolest byla snad nejhorší, jakou jsem kdy zažila.

Chtěla jsem řvát nebo volat o pomoc, ale bránil mi v tom ten hadr. Tak jsem alespoň sem tam zakňučela a zkousávala ten hadr bolestí.

Moje velice milá společnost se chechtala, smála a kopala a mlátila dál. Bolest neustupovala, jen se zhoršovala. Tekla mi krev z nohou a rukou a celá se rozmazávala mo zbytku těla.

Baskeballisti tu místnost opustili před chvílí a se smíchem mě tam nechávali samotnou. Polámanou, zkrvavenou, zbitou. Bolest byla hrozná. Jako kdyby do vás píchali nože ze všech stran.

Docházely mi síly a já jsem začala očekávat smrt. Kluci byli tak hodní, že mi před odchodem odvázali šátek a já jsem viděla, kde jsem. Byla jsem mezi druhým a třetím patrem na naší koleji. Takže mě odtud nikdo nezachrání. Umřu tady.

Dýchala jsem trhaně a čím dál hůř. Začala jsem kašlat krev. Tak si alespoň tu smrt zveselím. Začala jsem se smát a kašlat krev ještě víc. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Rozesmála jsem se ještě víc. Přeci budu vysvobozena z tohoto hnusného světa. Po pár sekundách moje tělo spadlo na zem a vydechlo naposled.

Tak ahoj všichni! Doufám, že se vám kapitola líbila a nebojte, ještě konec není. Možná jste si povšimli, že jsem příběh When I sleep pozastavila. Je to z jednduchého důvodu, nějak mě přestalo bavit ho psát. Samozřejmě ho dopíšu, ale potřebuju někde nabrta inspiraci. Přes prázdniny možná vyjde víc kapitol, tak se těšte.