My weird life

8. I do not believe it

            Chytil mě tak opatrně jako bych se mohla rozpadnout. V první chvíli jsem ani zdaleka netušila komu jsem to spadla do náruče. Stačilo mi jen hřejivé objetí a silně tepající srdce. Asi mě zrovna nepochválí za tmavé skvrny na mikině a proto se radši odtáhnu za účelem se omluvit, ale i zjistit, kdo dotyčný je. Zděsím se. George... Začnu těkat očima kudy bych mohla utéct. On mě stále drží za ruce na délku mých paží a s vyděšeným pohledem mě zkoumá od hlavy k patám. Pak se zastaví u mého obličeje. Byl to jako rychlý záblesk. Zdálo se mi snad, že mu slzí oči? Proč by?....

           Začne se ke mě pomalinku přibližovat a já dostávám větší strach. On si mě ale přitáhne do náruče a jednou rukou mě hladí po zádech. Cítím, že mi na rameno dopadají horké slzy. I když váhavě, tak ho také obejmu. Nechci vědět jak to asi vypadá. Oba dva tu brečíme v obětí a navzájem se hladíme po zádech. Uklidní se jako první a koukne se do mého obličeje. Pak jeho pohled ztvrdne.

,,Kdo ti to udělal?" zeptá se poněkud drsným hlasem. Já se na něho nechápavě zadívám. Až potom, co se podívám na svá stehna po kterých ještě před chvílí tekla krev, dojde mi co tím myslel. Sklopím hlavu ke krémově chlupatému koberci a ani se nenutím do odpovědi. Uchopí můj obličej do dlaní a tím mě donutí abych se mu podívala do očí. ,,Prosím. Kdo?" řekne to tak bolestivě smutným hlasem, že musím na chvíli zatnout čelisti abych se znovu nerozbrečela. Pak najdu svůj hlas. ,,Nevím, ale..." , ,,Ale co?" zeptá se už něžným hlasem. ,,Součástí toho je... Ian." Teď už jsem si určitě jistá, že mu ztmavli oči. Snažila jsem se v jeho očích najít trochu pobavení. Vždy si ze mě utahoval. Nic takového jsem nenašla. Jen smutek, rozzlobení a naštvanost, snad i... lásku? To nedává smysl.

          Mohli to být 2 minutky, co měl temný pohled vražený do zdi za mnou. Pak se vzpamatoval a řekl: ,,Pojď, napustím ti vanu a udělám ti něco na jídlo." Vzal mi jednu ruku a chtěl jít směrem ke schodišti, které vede do 3 koupelen. Jen co ale udělám krok, podlomí se mi kolena. Rychle mě zachytí. ,,Takhle to nepůjde." řekne a vezme si mě do náruče jako princeznu. Vyjde se mnou schody jako kdybych vůbec nic nevážila. Když jsme v koupelně položí mě na židli a přesune se k velké vaně. Napustí ji a zahustí ji levandulovou pěnou. Pak se na mě otočí. ,, Nejsem si úplně jistý jestli to zvládneš sama a opravdu nechci, aby si spadla a uhodila se, takže asi by bylo lepší kdybych tu s tebou zůstal jestli mi to dovolíš." Už jsem chtěla vstát a namítnout něco ve smyslu, že nejsem malé dítě a že to zvládnu. V tom jsem se skácela k zemi a už jsem si myslela, že se hlavou praštím o kachličky, ale jako pravý rytíř mě chytil. Opět. Na tohle asi výmluvu nenajdu. A tak tedy jen přikývnu a pokusím se znovu postavit. Pomalinku se snažím dostat zpátky k židli. Zvládla jsem to. Sednu si a co nejopatrněji ze sebe sundávám kusy oblečení. Stydím se tak, že se mu radši ani nepodívám do tváře. Když jsem si vše sundala, přišel ke mě a pomohl mi vstát. Kulhavým krokem a opírajíc se o George jsem se dostala do vany. První chvíle byla taková, že jsem bolestí zasyčela. ,,Dobrý?" zeptal se ustaraně. Jen jsem rychle přikývla a ponořila se až po krk. 

            Pomáhal mi. Něžně mi umýval vlasy a záda. Když už jsem byla oproti vodě velmi čistá, hrabala jsem se z vany ven. Už pro mě měl připravený teplý župan a chlupaté pantofle. Tyto věci určitě nejsou moje. Snad mě Afrodita nezabije. 

Ahooj :) Tak už jsem zpátky a napsala jsem pro vás další kapitolu :) Omlouvám se, že jsem to zase ukončila v probíhajícím ději, ale chci si ostatní nechat na příští kapitolu ;) Čekali jste takové chování od George? Těším se u další kapitoly :) Mám vás ráda <3 Papa :*