My weird life

3. I'm sick of myself

           Jedna ze zásadních věcí, které na sobě nemám ráda je má postava. Určitě si někdo z vás musí myslet, že proč se starám o svojí postavu, když se s ní stejně nikomu nemohu pochlubit. Jenže já to nedělám kvůli ječícím holkám ve škole, který mají radost z  koupi nových bot. Ani pro nějaké kluky, kteří o mě stejně nemají zájem. Dělám to pro sebe, abych se cítila hezká. Neříkám, že nejsem hubená, ale velká část za to může téma o kterém chci mluvit.

            Pokud si dobře pamatuji, když jsem byla menší nikdy jsem neměla problémy s váhou. Při dospívání jsem to buď neřešila nebo jsem si řekla, jo v těchto šatech nevypadám špatně. Teprve před rokem jsem začala hledat chyby. Nejdříve nohy. Jsou moc krátké, určitě mi ztloustnou. Pak břicho. Nikdy nebudu moct nosit úplé trička nebo crop topy. Na konec se mi přestaly líbit mé ruce. Barva vlasů, fuj... Oči by mohli být více modré a ne jako když se propadáte do studny. Řasy by mohli být delší. Rty trošku menší. Takhle jsem na sobě hledala spoustu chyb po celý rok a myslím ,že ani nepřestanu.

            Někdo mi kdysi řekl, že pokud něco opravdu chci, mám potřebu docílit toho nebo chci něco změnit, musím proto něco udělat nebo na tom pracovat. Tak jsem začala s postavou. Píšu si deník do kterého každý den zapisuji mé další zvracení. Už dávno jsem přestala mít ráda jídlo. Jako malá jsem ho měla ráda. Asi každé dítě bylo nejšťastnější na světě, když dostalo velkou porci vanilkové zmrzliny. Teď se mi z ní dělá špatně. Když už jí musím sníst, aby to nebylo podezřelé, hned ji půjdu vyzvracet. Už jsem si zvykla na prázdnotu v žaludku a ničemu mi to nebrání. Na časté křeče z protestu, že má hlad jsem si taky zvykla ignorovat.

            Za dva měsíce jsem hodně zhubla... Už si nepamatuji kolik. Ani se už nevážím, nekontroluji na jakém nízkém čísle jsem tentokrát. Měním se před zrcadlem to mi stačí. Neuškodí, když budu drobná. Jsem totiž malá mám asi 160 cm maximálně. Už jsem, ale víc spokojená, protože mohu nosit mikiny ve kterých mé tělo splývá. Nebo trička, které pohladí mé boky. 

           I přes tohle všechno, co mohu mít je mi ze sebe zle. Za chvíli mi budou trčet kosti a já s tím nic nedělám. Neřeším to, ale musím, protože i když je to neuvěřitelné určitě by si začala všímat Afrodita a nebo by mě mohl George slyšet či načapat při mém častém zvracení vzhledem k tomu, že má dveře od pokoje hned vedle mých a takovou velkou pozornost nepotřebuji.

           O Mikela strach nemám. Ten stejně většinu týdne je v práci. Až teď mi došlo, že vlastně pořádně nevím co dělá. Ale asi něco, při čem musí často cestovat, protože jeden týden je v Los Angles a druhý zase na Karibiku...

          Kéž bych já mohla někam takhle zajet... Ale bohužel já s mým jenom přijít ze školy a celý den uklízet vařit a.... no chtěla jsem říct brečet, ale už i na to jsem moc unavená... 

Ahoj :) Asi jste si všimli, že se příběh propadá tak trochu do depresí...ale bohužel to má Lily takové a já se snažím to více zrealizovat. Prosím hlavně se mě pod kapitolami třeba neptejte, jestli zrovna tohle, co jsem napsala je o mě. I kdyby bylo, tak bych vám to neřekla. Některé kapitoly jsou a budou pro mě těžké psát, protože třeba popisuji svoji situaci. Ale snažím se s tím vyrovnat a dělám to pro vás.. Ne ale vše je o mě to už jsem říkala :) Zdravím svou uzdu fantazie a vítám jí na řádcích své kapitoly :) doufám, že mě chápete :) Děkuji za ohlasy, mám vás ráda <3 Papa u další kapitoly.