My weird life

9. kapitola

                   I po tak vyčerpávajícím dni jsem neměla vůbec hlad. Dokážu si živě představit, že po pozření jednoho sousta skončím s hlavou v záchodové míse. A proto se mi začal zvedat žaludek, když jsem viděla kolik jídla mi George připravil. Tohle rozhodně nedokážu sníst. V župánku a teplých pantoflích si sedám na barovou židli k té hromadě jídla, z kterého se mi dělá blbě. George stojí za linkou a nalévá do sklenice džus. Sem tam, když zvedne hlavu, tak se na mě pousměje. Já mám v hlavě úplný prázdno. Bohužel mu úsměvy nedokážu oplatit. Jsem rozrušená a zlomená z toho, co se mi stalo a moc zmatená  z Georgova chování. Proč je na mě tak milý? Nechci si nic připouštět a na nic myslet či doufat, že by se změnil. 

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě a mě až v tuhle chvíli došlo, že jsem byla celou dobu intenzivně zabraná do svých myšlenek a přemýšlela nad svými úvahami. ,,Ehm...nad ničím." Odpověděla jsem.  Jen se na mě usmál a po chvíli řekl: ,,Tak už se můžeš pustit do jídla. Nelíbí se mi jak si hubená." A na závěr se zamračil. Neměla jsem na nic chuť a pocit hladu jsem necítila, ale nechtěla jsem ho urazit, tak jsme si vzala do ruky aspoň jednu vafli a přisunula si k sobě skleničku s džusem. Jen co jsem se s odporem zakousla do vafle po spolknutí jsem cítila známý pocit v žaludku. Vafli jsem položila zpátky na talíř a za vteřinu jsem byla na nohou. I přes moje velké bolesti jsem se, co nejrychleji snažila utíkat do koupelny. Slyšela jsem za sebou George, jak na mě volá, co se děje. Když už jsem u záchodu i přes dávicí zvuky slyším, že se vydal hned za mnou. Stojí ve dveřích a na tváři má překvapený i starostlivý výraz. Když už jsem skončila snažila jsme se dostat k umyvadlu, abych si vyčistila zuby a umyla ruce. George viděl, jak se tam snažím dostat, a tak mě jemně chytil za paže a pomohl mi. Když se mnou šel zpět do kuchyně cítila jsem, jak na mě spočívá jeho starostlivý pohled. Usedla jsem zpět na židli ale tentokrát s jasným úsudkem, že už nic nesním. 

                     Byla jsem už velmi unavená a tak jsem Georgovi pověděla, že už si půjdu lehnout. Ještě, že byl pátek. Popřál mi dobrou noc a já jsem se neslyšně vytratila do svého pokoje. 

                     Když už jsem si opatrně oblékla pyžamo, všimla jsem si jizev a čerstvých šrámů na svém zápěstí. A pak to na mě znovu spadlo. Deprese mě ovládala tak silně, že už jsem si přestala otírat obličej od slz  o rukávy trika a nevnímala třes, který mnou prostupoval. Začaly se mi před očima promítat útržky všeho, co zlého mě postihlo a viděla jsem znova věci, které měly špatný dopad na mou psychickou stránku. Jen co jsem uslyšela rychle blížící se kroky, snažila jsem se zmlknout. 

                      Jen co mě George uviděl skrčenou u zdi, přiskočil ke mě a konejšivě mě objal. Znovu jsem spustila svůj pláč, ale tentokrát jsem se mohla o někoho opřít. A tak jsem mu hlavu zavrtala do hrudi. Jemně mě uchopil za zápěstí, aby mě držel za třesoucí se ruce, ale v tom se zarazil. Odhrnul mi rukávy a když to viděl trhaně se nadechl. Šokovaně zíral na mé zohavené zápěstí až mi to začalo být nepříjemné a tak jsem se pomalu odtáhla. Když už se vzpamatoval podíval se mi do očí. Pak udělal něco z čeho by mě kleplo, kdybych na to měla ještě čas.

Když jsem uléhala do postele stále jsem cítila jeho rty na mých. O chvíli později jsem slyšela otevírání dveří a cítila jsem jak si lehl ke mě na postel a přitiskl se celým svým tělem k tomu mému, snad v domnění, že už jsem spala. 

Ahojky jsem tu zas :D Já vím zase kapitolka vyšla později než jsem plánovala a omlouvám se :). Ještě jedna věc... Nedivte se, že u některých kapitol, jako zrovna u této, nebude nijak konkrétně pojmenovaná. Zrovna mě nenapadl patřičný název a nechtěla jsem už jenom názvem kapitoly něco prozrazovat :P. No nic to je vše z mého zdlouhavého kecání :D Miluji vás! <3 Papa :*