My weird life

7. My BAD day

         Je hodně brzo ráno, kdy ještě ani nevyšlo slunce a já se v otrhaných a špinavých šatech s rozmazaným líčením po celém obličeji od slz, plahočím zpátky domů. Stále si přehrávám, co se mi stalo a nedokážu uvěřit, že to bylo před pár hodinami. Byla jsem znásilněná.

O několik hodin dříve:

         Už jsem chtěla zajít za Emily, že budu muset domů jinak o mě budou mít rodiče starost. Samozřejmě bych lhala, ale už mě nebavilo koukat na ty šťastné opilé tváře s žádnými starostmi. Když jsem se nějakým zázrakem procpala davem, uviděla jsem Emily, jak stojí u kuchyňské linky, v ruce barevný kelímek s alkoholem, který mi všichni chtěli nalít do džusu a dost horlivě diskutovala s mě neznámým klukem.

          Ve chvíli, kdy už jsem jí stála po boku na mě otočila hlavu a sladce se usmála. 

,, Tak co Lily, bavíš se?" jen jsem nad tím v duchu protočila oči.

,, No... bylo to tu moc super, ale bohužel už budu muset domů." nepodlehla jsem jí, i když se na mě koukala zkroušeným pohledem. Pak se svým snažením přestala a řekla: ,, Tak nic. I tak jsem moc ráda, že jsi vůbec přišla a zůstala tu, na tebe dost nezvyklou dlouhou dobu." O krok ke mě přistoupila, aby mě objala. Strnula jsem v pohybu, jelikož jsem už zapomněla na takový projev lásky. Jen jsem se od ní odtáhla, řekla spěšné ahoj a už jsem pádila ke dveřím.

            Sotva jsem prošla dveřmi, kdosi mě chňapl za ruku a silně vlekl zpátky dovnitř. Když se mi konečně povedlo normálně otočit, abych zjistila, kdo to je trochu mi to vyrazilo dech. Ian... Přišlo mi dost divný , že se na mě ani neusmál, když se nedávno ke mě tak měl. Začala jsem trochu panikařit a snažila jsem se mu vytrhnout. To nezabíralo a nemělo smysl na něho křičet, když i tady na schodech před pokoji byl strašný kravál.  Pořád ještě nic neřekl a už jsem se začala opravdu bát, když mě strčil do jednoho z pokojů. Myslela jsem si, že je prázdný, ale u postele stál kluk ze školy, kterého ani neznám. Nevím jak se jmenuje jen jsem ho často viděla, když jsem šla do školy, postávat u zídky na konci jedné strany velkého parkoviště, jak v jedné ruce drží cigaretu, kterou si nonstop přikládá ke rtům a v druhé ruce pokaždé svíral láhev s alkoholem.

              Za tu chvíli, co jsem se na něj zmateně koukala jsem slyšela, jak se za mnou zabouchli dveře a zvuk otáčení klíčku v zámku v tom tichu taky nebyl nepřeslechnutelný. Otočila jsem se na dveře a říkala si Proč sakra zamyká?! Strašně jsem se lekla, když mě za pas popadly dvě silné ruce. Začala jsem kolem sebe kopat, ale ten kluk mě jen dál nesl k posteli, jako kdyby v rukou nesl pouhou tenkou knížku.

                Vše, co se odehrálo potom mám z části jako v mlze. Po chvíli jsem necítila žádnou končetinu v těle. Vše jsem měla jakoby ochablé, bez citu. Byla jsem jako tělo bez duše. I když si zřetelně pamatuji, jak jsem se dlouhou dobu vzpírala, dokud mi ruce nepřivázal k posteli. Už jsem nevnímala ani tu bolest, která byla od začátku ukrutná.

                 Potom, co se svou prací byl hotov, odvázal mi ruce a odešel. Já jsem se ani nepohnula. Stále jsme ležela bez sebemenšího pořádného nádechu. Jako bych pomalinku umírala. Po přesně 15 minutách (ano počítala jsem to) jsem problémově vstala a natáhla na sebe zbytky oblečení pohozené na podlaze. Dole bylo pořád velmi veselo. I přes to, že jsem kolem nich procházela s roztrhaným oblečením a nohama od krve, nikdo o mě nezavadil ani letmým pohledem.

Zpátky do reality:

                  Nejsem si svou momentální orientací úplně jistá, ale tuším, že za chvíli bych měla vidět tu zatraceně velkou dřevěnou vilu. A ano už ji vidím.

                  Pomalinku se blížím ke vchodovým dveřím malátným krokem. Jen co otevřu dveře a vejdu do chodby padnu roztřeseně a plačtivě do náruče někomu koho bych vůbec nečekala.

Ahoj :) Na začátek bych se chtěla omluvit, že jsem dost zanedbávala vydávání kapitoly. Nechci se nějak vymlouvat, ale vážně jsem teď v poslední době neměla čas. Chci vám ještě říct, že další kapitola taky vyjde později, protože v neděli 22. až do soboty 28. budu na zájezdu v Anglii, tak to mě taky omluvte :) Ale potom se budu snažit vydávat lépe a častěji :). No ale k příběhu... Aby jste se nelekli, tak se to bude postupem už zlepšovat. Nebude to jenom takhle depresivní, ale plánuji, že do budoucna ještě nějaké zápletky přidám :) Snad se vám kapitola líbila a u příští papaa :* Mám vás ráda <3