My weird life

1. My life is nothing

           Fajn jak to vždycky bývá... Ahoj, jmenuji se Lily Steward. Je mi 16 let a když mi bylo 10 měli jsme s mou rodinou autonehodu. Moje máma Rachel, můj táta Tony a můj starší bratr Roby...všichni zemřeli. Jen já ne...Jo měla jsem silný otřes mozku a dlouhou dobu jsem musela zůstat v nemocnici na kapačkách, ale pořád jsem tu.

           V nemocnici mě nechali nějakou dobu být, ale potom se rozhodli mě zatěžovat tím, kdo si mě vezme do péče... Mě to bylo jedno, já si jenom přála, abych měla zpátky svou rodinu. To se už logicky nestane.

           Jelikož máma i táta neměli sourozence a prarodiče zemřeli nezbyl nikdo z rodiny, kdo by se o mě postaral. A tak zbyla jediná možnost...adopce. Zařízení kvůli kterému už když jsem byla malá smutněla, ale přes to všechno jsem byla šťastná, že mám rodinu. Ano ne všechny rodiny jsou špatné. U některých je to lepší než ,,bývalí život,,. Mě, ale štěstí nemá rádo. Stejně jako ostatně nikdo.

            Moji pěstouni jsou ti nejhorší lidi, které jsem kdy poznala. Afrodita a Mikel...Už jen s těch jmen se mi dělá blbě. A to ani nepočítám jejich syna George, který je velice ,,chytrý,, člověk. Bože vždyť on si splete i bílou čokoládu s mýdlem na ruce! I já si oproti němu připadám jako geniální člověk a to mám ve škole 3 a 4.

             I když si ,,rodiče,, myslí, že o tom nevím, tak je mi jasný proč si mě vzali k sobě. Chtěli jenom služku, která by jim uklidila ten jejich moc přepychový barák. Do mých 12 se ke mě chovali s rezervou. Sama tomu nemůžu uvěřit, ale očividně měli trochu srdce, že mě nechali vstřebat to, že jsem přišla o rodiče. Pak už si řekli, že jsem dostatečně v pořádku a hned, co jsem přišla ze školy a šla si dát tašku do pokoje už na mě ve dveřích do kuchyně čekala Afrodita v červených plesových šatech a  s mopem a kýblem v ruce, pak jen řekla: ,,Vše další, co potřebuješ je v komoře. A nepřej si mě jestli v tomhle domě bude větší bordel než tu je! Doufám, že se vším umíš zacházet a jestli ne určitě si poradíš." A byla pryč i stou svojí family.

              Další měsíce to bylo stejné. Někdy jsem nestihla přijít do školy včas, protože mi řekla, že mám uklidit koupelnu, aby se mohla osprchovat. Prý mi stejně vzdělání k ničemu není, jen tím ztrácím čas, když jim budu celý život uklízet. Už jsem si na to za ty roky zvykla. Taky jsem nic jiného nepoznala. Proto to beru už jako samozřejmost. I já jsem pro ně samozřejmost.

            Ahoj :) Rozhodla jsem se, že bych mohla začít taky psát příběhy a ne jen sepisovat myšlenky na papír. Tento příběh má z velké části velkou zásluhu moje fantazie, ale v dalších kapitolách se budou objevovat i zkušenosti z mého života. Předem chci podotknout, že nejsem ani žádný psycholog a celý život mám ještě před sebou, ale budu se snažit všechny pocity prohloubit do největšího detailu :)