My weird life

11. Kapitola

        Když jsem dojedla, Georgovi jsem řekla, že si půjdu na chvíli lehnout. Nic nenamítal a ani se na nic neptal. Vešla jsem do pokoje, našla jsem si MP3 a sluchátka a šla si lehnout na postel. Můj seznam písniček se většinou skládá z metalových, a nebo když už tak velmi smutných písniček nad kterými se opravdu dobře přemýšlí o svých problémech. Dala jsem si sluchátka do uší, náhodně najela na nějakou písničku a zavřela jsem oči.
          Po hodině už jsem to nevydržela a rozhodla se, že i když tyhle písničky miluju, budu se snažit poslouchat jen více ehm...jak to říct?...pozitivní?...asi jo. Je to jen z toho důvodu, že se mi vždycky v hlavě zformulují vzpomínky na mé rodiče a brášku. A to moc bolí. Vypla jsem MP3, sundala sluchátka. Přístroj jsem schovala zpátky do zásuvky ve stole.
        Myslím, že bych se mohla jít podívat, co délá George. Přece jenom jsem poslouchala dlouho a pokud vím, tak se na mě nepřišel podívat. Otevřu dveře, vykouknu na chodbu a zaposlouchám se jestli od někud neuslyším nějaký zvuk. Hm...někdo bude dole. Jdu tedy dolů, kde už George sedí na gauči s ovladačem v ruce a abych pravdu řekla, docela znuděně přepíná kanály, které ho očividně nijak neupoutaly. Přijdu tedy blíž z úmyslem, posadit se vedle něj. Nechci, aby se lekl tak pro jistotu mírně zakašlu. Cukne hlavou směrem dozadu, kde stojím. Stejně se lekl.
,,Ahoj, vyspala ses?" usměvavě se mě zeptá. ,,No...já jsem stejně nespala." odpovím trochu váhavě. Sakra, proč jsem nervózní?! Radši něco řeknu ať na něj tak necivím. ,,Ehm..mohu si k tobě přisednout?" S úsměvem nakloní hlavu na stranu a jako svolení poklepá vedle sebe na volné místo. Sice se mi kupodivu líbí jeho nová osobnost, ale přece jenom se divím, že už ho z těch úsměvů nebolí celý obličej!
         Cítím, že nějakou dobu, co já mám upřený zrak na obrazovku televize, on zkoumá můj obličej. Asi nad něčím přemýšlí. Když už si myslím, že si mě snad chce namalovat, zeptá se: ,,Mám takový nápad. Nechtěla by jsi se mnou v pondělí někam zajít? Napadlo mě jedno místo, kde by se ti mohlo líbit." Opět úsměv. Páni...tak tohle jsem fakt nečekala. Jsem hodně překvapená a tak mi dlouho trvá než konečně odpovím: ,,No..jasně...půjdu ráda." Fajn o úsměvy se takhle pokoušet nebudu. Moc mi to nejde.
         Nějakou dobu už tam tak sedíme a já už se pomalu, ale jistě začínám nudit.
,,Neobjednáme si pizzu?" zeptám se ho. Chvilku na jeho obličeji spozoruju nedůvěřivost. No nedivím se...není to zase tak dlouho, co jsem šla zvracet po jednom soustu. Nevím čím to je, ale poslední hodiny mám docela na takové věci chuť. Jeho nedůvěřivý výraz nahradí šíroký úsměv s přikývnutím hlavy.
,,Tak dobře. Jakou si dáš?" Zvedá se a míří si to k lince, kde má položený telefon. ,,Sýrovou prosím." Odpovím mlsně. ,,Máš to mít." Další úsměvná grimasa.

Ahojky :) jak jsem slíbila vydám dneska 2 zapomenuté kapitolky z předešlého týdne :) Tady máte první a druhou vydám dnes, ale o něco později :) ještě vám chci moc poděkovat za 200 přečtení tohoto příběhu. Já šedá myška si toho neskutečně vážím :) :* Zatím se mějte, papaa <3