My weird life

2. Crying out

          Není to tak dávno, co mi došlo, že se postupem času hroutím... Každým dnem přemýšlím o smrti. Jaké by to asi bylo cítit chladné ostří zabodnuté v plících? Nebo rovnou cítit teplou tekutinu vytékat ze srdce...Zajímavé úvahy já vím. Někdo přemýšlí o tom, že žije v jiném světě s mluvícími zvířaty nebo uvažuje, co si zítra nového koupí na sebe...Já přemýšlím nad tím, jaký by byl nejlepší způsob umřít...

          Asi si říkáte, že bych měla být na psychiatrii, ale nikoho neohrožuji...nechodím po ulici a nevyřvávám, že bude konec světa lidem na potkání. Pouze svým myšlenkám nechávám volný přístup.

          Moji ,,úžasní rodiče,, o tom nevědí... nevědí ani o tom, že každý večer prosedím v mé malé koupelně u vany a jako nejlepší společnost preferuji žiletku a tekoucí krev po mých rukou. I když si myslím,že už teď jim je jasný, že nejsem úplně normální člověk.No a co... Oni se nezajímají o mě, já se nebudu zajímat o ně.

          Neříkám, že to nebolí, když mi přípravek na čištění podlah nateče do čerstvých ran, ale nemám čas vykřiknout či brečet. Jak by to řekla Afrodita, cituji: ,,Je to jen velká ztráta času." 

          Když už mám všechny úkoly naložené od mé ,,milující maminky,, splněné a mám tu ohromnou čest, že jsem v tom moc velkém baráku sama, ráda si zakřičím. Pořádně z plných plic ať někdo tam nahoře vidí, že radši umřu, že chci vidět bílé oslňující světlo na konci temného tunelu, než sedět tady na mnou uklizených parketách u zdi v hudebním pokoji. Další věc, co nechápu. Na co mají hudební sál, když tony z klavíru vycházejí jen z pomocí hadříku, který držím v rukou, když utírám prach. Myslím, že nemá ani cenu nad tím uvažovat.

         Asi si říkáte, proč nemám žádné kamarádky s kterými bych si po večerech lakovala nehty a s kterými bych řešila u koho přespíme příště. Nebo kamarády, kterým bych brečela na rameni a mezi vzlyky snažila zformulovat větu jako ,,Proč je život, tak nespravedlivý!" nebo ,,Proč mě ani nepozdravil, vždyť nejsem tak ošklivá ne??". No když chodíte do školy jen v černém oproti těm růžovým barbínám úplně se k vám všichni nehrnou. To by ještě nebylo tak hrozný. Já totiž o nikoho nestojím, nepotřebuji něčí lítost, že jak to mám v životě těžké.. K ničemu by mi to nebylo. Maximálně by mi víc připomínali, že jsem o něco míň než oni a to vím i bez nich. 

          Ahojky :) tak jsem tu s další kapitolou. Tentokrát o více méně Lilyiném duševním a psychickém stavu. Doufám, že se vám to zatím líbí, protože to bude ještě hodně zajímavé :) Tak jo,těším se při další kapitole papa :)