I want you, but... - [GaaNaru]

Lež

Pomáhám mu se dostat, alespoň k autu, taxík přijel skoro hned, ani se nedivím, jelikož nám to trvalo celkem dlouhou dobu, ale i tak jsem rád, že Gaara znovu neztratil vědomí. Zavřu za ním dveře a hned auto oběhnu a sednu si vedle něj. Řidiči řeknu adresu a svůj zrak, poté přemístím zase k němu. Vypadal hrozně, celý se třásl a začínám litovat, že jsem ho nevzal k sobě, ale přeci jen tohle by u Paina neprošlo. Co se týká jeho adresy, nemám ani zdání, kde to je, což mně znervózňuje. Doufám, že je to někde v centru jinak nevím, co se s ním stane. Tiše vydechnu a mé oči se střetnou s těma jeho. Až na to, že nevypadají jako vždycky. Jsou mírně přivřené a energie chybí, nedivím se mu, samozřejmě.

Otevře pusu, ale já mu to nedovolím, nedovolím mu, vyslovit ani jedno slovo. Je mi úplně jasné, že by mi řekl, ať ho nechám nebo něco podobného. "Pane...jen seďte a mlčte, nikam nepůjdu dokud neuvidím, že je vám lépe." Zakončím větu pevně a ještě si vysvléknu sako a přehodím ho přes něj. Vycítím jeho nepřátelský pohled, ale po chvíli, už se bez zbytečného mumlání zachumlá. Hádám, že je to takový ten typ, který by se nejraději o všechno postaral sám. Někdy mi přijde, že právě tihle lidé, jsou nejvíce osamělý. Najednou auto zabrzdí a já se automaticky ohlédnu ven. Musel jsem párkrát zamrkat, taková hle vila. Bože, dobře zas tak velký ten dům není, ale na mé poměry určitě ano. Před domem byla vysoká brána a vážně to vypadá, jako kdyby se tady každou chvíli měly objevit jednotky a zachránit nás, tedy spíše jejich vlastníka.

Vzpamatuji se až po slovech řidiče, rychle se zvednu a zase auto obejdu a dostanu Gaaru ven, samozřejmě ho ještě zabalím do mého saka. "Tady...peníze..." vypadne z červenovláska těžce a jeho ruka se s bankovkami celá třese. "Děkuju..." povím jen tiše, bylo mi to trochu blbé, i když nevím, proč. Odmítl bych to kdybych byl trochu bohatší a navíc moje peněženka zůstala v kanceláři. Nahnu se ještě do dveří, abych zaplatil a pak už jsem jen zavřel dveře a ujmul jsem se jediné osoby v okolí. Pomalu přidáme do kroku a u brány se zastavím, byla na nějaké heslo, které měl můj nadřízený na kartě. Zvláštní. Raději to neřeším, i když mně to zajímá. Teď na to, ale není čas. Dostaneme se přes branku a pak už to šlo v pohodě, tedy až na ty schody. To jsem se i zapotil. Jsme uvnitř a málem, bych Gaaru i pustil, jak je to tady hezké, uklizené a velké.

"Tam.." ozve se vedle mně tichý hlas a já se vydám směrem, kam ukázal. Otevřu dveře a naskytne se mi pohled na postel. První, co mně trklo do očí, jinak to nešlo. Je dokonale rudá a dokonce má i v takové samé barvě závěsy, vypadá jak z nějakého filmu, vážně. Doufám, že jsem fakt na správném místě. Nestihnu si ani všimnout, že už se tam Gaara přesunul, svalil se na bok a jen se vydýchával. Když se konečně probudím z menšího transu hned k němu přistoupím. "Jste v pořádku ? Donesu prášky a vodu, ano ? Kde všechno najdu ?.." naléhám a lehce se k němu sehnu. "V kuchyni...jdi doprava a druhé dveře.." vydechne a já přes něj natáhnu deku a pak se vydám ven. Následuji pokyny a dostanu se tam překvapivě rychle. Sklenici hned najdu, ale ty prášky byly horší. Prošel jsem snad všechny skříňky, ale nakonec byly na stole, ano na stole. Byly vybalené, bylo jasné, že už je používal.

Přiběhnu k němu zpátky a hned ho dostanu do sedu a donutím ho prášek zapít. Něco potom zamumlá, ale já ho úspěšně ignoruji, přeci jde o jeho zdraví. Chvíli je ticho a začínám se cítit špatně, přeci jen jsem v jeho domě a to se známe jen dva dny. Na sucho polknu a jen tak, tam stojím. Všimnu si, jak se Gaara posunul a poklepal rukou vedle sebe. Neváhal jsem a sedl jsem si. "Em..máte někoho doma ? Kdo by se o vás postaral ? " zeptám se po chvíli a podívám se na něj. "Nemám, bydlím tu sám. A tikej mi prosím, cítím se pak staře.." lehce se usměje a já se zadrhnu. Sám ? V takhle velkém domě ? To bych asi nezvládl. "Ale...jste můj nadřízený..." odporuji a začnu si mnout ruce, jak jsem nervní, ani nevím proč. "Však teď nejsme v práci, přeci.." pořád má na tváři úsměv a jeho oči, už v sobě mají trochu života. Musím se nad tím také pousmát.

"Uhm..tak dobrá." Zazubím se a najednou mi začne zvonit mobil. Ihned ho zvednu a nevšiml jsem si ani jména. "Naru ? Kde jsi ? Prosím, nezlob se na mně, nechtěl jsem být hnusný. Kam jsi šel ? Proč nejsi v práci ?" z telefonu vychází zoufalý hlas a mně až teď došlo, že je asi přestávka a já jaksi nejsem v práci. "Nagato ? Jsem v pořádku. Jen.." Podívám se lehce na Gaaru a přemýšlím, co říci. "Bylo mi špatně, tak jsem zůstal doma.." dořeknu nakonec a jen vydechnu. "Neboj, vše je v pořádku, teď už musím jít, ahoj.." zavěsím a hned si mobil zandám do kapsy a raději nepřemýšlím nad tím, jak jsem to podělal. "Kdo pa si teď zasloužil tvoji lež ?" poví s pobavením a lehne si na bok. "Nepřipomínej mi to.." vydechnu, ale i přes to se usměji. Otočím se zase k němu a lehce se zarazím.

Má zavřené oči a jeho vlasy mu padají do tváře, tiše vydechuje a já doufám, že spí. Protože na něj zírám dost dlouho. Hádám, že teď bych měl odejít. Zvednu se ač nerad, ale jeho ruka mně chytí za zápěstí a stáhne jemně dolů. Sednu si zpátky skoro, jak omámený. Sehnu se k němu a zkusím mu sáhnout na čelo, pořád hoří, ale mělo by se to zlepšit, po prášku snad. Ještě tu zůstanu, aby se horečka nezvýšila. Jasně, jen si to nalhávej Naruto, prostě tady chceš ještě být. Jeho ruka mně více chytne a já se lehce usměji a přemístím ji do mé dlaně a jen ji držím. Dívám se na jeho tvář a ještě mu deku dám více ke krku. 

Zdravím u další kapitolky ❤
Tenhle díl není moc o ničem, i když mi přijde, že jsem do toho dala kousek sebe, nevím, jak a ani co, ale cítím to tak, je to divné 😂
Každopádně i tak, doufám že se vám díl líbil a moc děkujů za ohlasy ❤^^