I want you, but... - [GaaNaru]

Bezpečí

Mám skloněnou hlavu a snažím se nevrážet do lidí, nechci pohled zvedat, úplně vidím ty lítostné pohledy a nebo naopak ty výsměšné. Vstoupím do budovy a hned si to zamířím na své místo. Nagata nikde nevidím, takže je jasné, že už začal pracovat. Rozhodnu se trochu sebrat a vejdu do místnosti, nikde nikdo, zvláštní. I když vyhovovalo by mi, být teď na chvíli sám. Nejraději bych zůstal doma a zavrtal se do peřin, ale to nesmím. Pain by se naštval a hlavně slíbil jsem Gaarovi, že tu budu. Položím si brašnu vedle mého stolu a těžce dopadnu na židli. Zhluboka se nadechnu a opřu se o lokty, které dám na stůl. Hlavu si dám do dlaní a snažím se nabrat trochu energie, to zvládnu. Bojím se, co bude doma, jak to teď bude. Vím, že takový Pain je, ale tohle jsem podělal. Je to moje chyba, dal jsem mu podnět, nemám si co stěžovat. Zrovna když jsem se zažral do mých myšlenek do kanceláře přijde Gaara.

Zvednu k němu pohled, ale pak zase hlavu skloním, nechci aby to viděl. Rychle si vezmu do ruky papíry a začnu něco vyplňovat, naštěstí už ani nepotřebuji vzor. "Jsem tady..." pípnu jen a vycítím jeho pohled. "Uhm...dobře, jsem rád.." poví tiše a pořád mně pozoruje, určitě to poznal. Snažím se na sobě nedat nic znát, i když se mi dokonce klepou i ruce. Zaregistruji jak odejde a sedne si ke svému stolu, zapnul počítač a začal ťukat do klávesnice. Bylo ticho takové to, jak víte, že se něco děje, ale nikdo nechce nic říct. Pokračuji v práci a po chvíli se zvednu a jdu pro další dotazníky, jenže se mi cestou zpátky všechny papíry vysypou, neměl jsem sílu, nesmím na to myslet, ale nejde to. Okamžitě se skloním a začnu vše sbírat, jsem neschopný, myslím, že kdybych neměl za nadřízeného Gaaru letěl bych, už dávno. Seberu veškeré papíry a s povzdechem se ještě ohlédnu jestli jsou všechny. Najednou se přede mnou objeví další bílý papír, podal mi ho Gaara a vidím, jak na mně upíná svůj pohled.

"Děkuju.." povím tiše a pro papír se natáhnu, ale jeho  ruka uhne a já se zastavím v pohybu. "Podívej se na mně." uslyším jeho hlas a jsem lehce překvapený, že to znělo jako příkaz. Automaticky couvnu a otočím se zády. "O-omlouvám se...už se to nestane.." úplně ignoruju jeho slova a omluvím se za ty papíry, přeci jen na tohle bych si měl dát taky pozor. Sednu si zase ke stolu a moje mysl, myslí jen na to, abych se neotáčel. Nejsem schopen se ani pohnout, tahle atmosféra je... nevím, jak to popsat. Slyším jeho kroky a za pár chvil je zase u mně, položí jednu ruku na stůl přes mé papíry. Propaluje mně pohledem a já jen hlavu skloním ještě více. "Mohl...by jste mně nechat pracovat ?" vysoukám ze sebe a stáhnu své ruce dolů k tělu. "Ne." poví prostě a více se ke mně nakloní. "Něco není v pořádku...a to na svém pracovišti nedovolím, zvlášť když se jedná o tebe." Uslyším jeho sebejistá slova a vím, že z tohohle už se nevykroutím. Mám chuť utéct, řvát a dokonce i brečet.

"Naru...nechci ti nějak ublížit, takže mi řekni, co se děje. Nebo se budu vyptávat a to by nemuselo dopadnout dobře.." vydechne a chytí mně za bradu svými prsty. Začnu ihned panikařit a můj dech se rázem zrychlí. Odvrátím hlavu a pevně sevřu víčka. On ale i přes mé protesty si k sobě moji bradu přitáhne, zvedne mi ji a já v tu ránu otevřu mírně oči. Věděl jsem, že bude mít takový výraz. Lítost, obavy, starosti. Chvíli se dívám do jeho očí a mám pocit, že moje obrana polevila. Začaly na povrch vyplavovat mé emoce, rozbrečím se. Okamžitě hlavou trhnu a otočím se od něj celým tělem. Začnu si mnout oči, abych nebrečel, nechci. "N-naru...co se stalo ? Kdo ti to udělal ?.." naléhá na mně zoufale a snaží se mně otočit zpět, když dá ruku na mé rameno. "N-nikdo.." zamumlám a překryju si rukama obličej. "Naruto. Byl to ten člověk, co ti včera volal ?.." cuknu sebou, ale nic neříkám. "Neřeš..to.." vydechnu a doufám, že toho ihned nechá, nezvládám to.

"Ne. Budu to řešit je to kvůli mně, kdybych tě u sebe nenechal." začne se obviňovat a já překvapeně zamrkám prudce se k němu otočím a hledím mu do očí. Nikdy se o mně takhle nezajímal, nikdo se kvůli mně neobviňoval a už vůbec ne, že by ho zajímal můj život. Nikdo. Věnuje mi pohled plný starostí a já už se neudržím a nechám slzy stékat po své tváři. "N-naru ! P-proč pláčeš ?" vyhrkne vyplašeně a dá mi dlaň na tvář, vzhlédne ke mně a snaží se najít v mých očích vysvětlení. "D-děkuju..." vzlyknu a k jeho dlani se přitulím, potřebuji to. Potřebuji nějaký jemný dotek, chci ho cítit. Mám pocit, že vše vyšlo na povrch, nedržím se zpátky. "Z-za co děkuješ ? Naruto..jsi v pořádku ?.." stará se pořád o mně a já se lehce usměju. "Jsem..." zamumlám a poté se zvednu ze židle. Vzhlédne ke mně zmateným pohledem a odstoupí od stolu. Dá mi ruku na rameno a snaží se najít oční kontakt, já mu to nedovolím.

Přistoupím k němu a pevně ho sevřu kolem hrudi. Zcela se na něj natisknu a vnímám jen jeho přítomnost, to bezpečí. "N-naru.." poví jen tak do vzduchu a poté mi objetí oplatí. Začne mně hladit po zádech a říká, že vše bude dobré. Tohle jsem potřeboval, možná je to klišé, ale někdy člověk chce jen to, aby vám někdo řekl, že se vše vyřeší, i když to třeba ani není pravda, ale i tak je tu někdo, kdo to pro vás udělá. Více ho sevřu a zbořím si obličej k němu do hrudi, pořád vzlykám, čím dál více, ale tohle chci. Chci se vybrečet u něj. Necítím se špatně, co se týká Nagata, už ne. Teď na něj nechci myslet. Odtáhnu se až po chvíli, ale pořád ho držím u sebe. Zvednu k němu hlavu a lehounce se usměju. "Děkuju..." povím, už podruhé a dívám se do těch jeho očí. Těká pohledem po mém obličeji a pořád má ruce na mých zádech. 

       Zdravím u další kapitolky ❤
Zase jsem se nějak překonala a našla si na díl čas ^^
Tak doufám, že se kapitola líbila ^^
Uvidíme se snad brzy a dekujů za podporu ❤
Btw menší reklama, pokud někdo hledá nějaké anime na zkouknutí, vydala jsem jednu kapitolu u mé tagovací knížky xD
Tak zatím! ❤❤