I want you, but... - [GaaNaru]

Loučení

Přišli jsme s Gaarou do naší nové kanceláře, tedy jak jsme se dozvěděli. Kiba nám dokonce i vysvětlil pár věcí a potom se slovy, že má ještě nějakou svou práci odešel. Věnoval jsem mu úsměv a vážně jsem si uvědomil, že mi jeho společnost, už vůbec nevadí a navíc jsem si všiml, že si nechává odstup od Gaary, když zjistil, že spolu jsme, je to milé. Porozhlédnu se po místnosti a rozhodně se mi líbí více než ta minulá, dokonce je tu i více místa. Z mého pozorování značných plusů mě vytrhnou dveře, konkrétně postava v nich. Poznal jsem ho, byl to majitel firmy, tedy teď už bývalý. Okamžitě pozdravím a popojdu více ke Gaarovi, protože je jasné ke komu bude mluvit. První slova také věnoval k mému pozdravení a poté spustil. "Vidím, že už ti tvoji zaměstnanci vše řekli." Mile se usměje, ale na Gaarovi je vidět pořád to zmatení.

"Uhm...to sice ano, ale vůbec to nechápu, přeci jen to měla být dohoda a já ji úplně porušil." Vypustí na něj rudovlásek své připomínky a starší pán se jen usměje. "Samozřejmě, ale rozmyslel jsem si to a navíc má dcera o vás mluvila dobře, jste dobrý člověk a navíc bych nikdy nechtěl, aby jste byl s někým, kdo pro vás rozhodně není vhodný." Podívá se na mě přívětivě. "Navíc jste můj nejlepší člověk ve firmě, nikomu jinému bych to nesvěřil, také se známe řadu let, jste tady od úplného otevření, vybudoval jste si postavení a hlavně u mě velkou důvěru, také ostatní zaměstnanci navrhli, aby jste byl na mé místo jmenován." Myslím, že proti jeho slovům Gaara nemá nic, podívám se na něj a pohladím ho potajmu po boku, i když je jasné, že se toho dalo všimnout. Stočí ke mně pohled a na jeho tváři se konečně objeví lehký úsměv.

"Dobrá... v tom případě mi nezbývá nic jiného, než poděkovat a pokusím se postarat dobře o všechnu vaši doposud udělanou práci, slibuji." Starší muž k němu natáhne ruku a s úsměvem se takhle rozloučí. Při odchodu také nezapomene na mě. "Bylo mi potěšení a postarejte se o něj určitě víte, jak rád se přepracovává..." Věnuji mu úculek a poté, už jen koukám, jak odchází. "Byl moc milý..." Odvětím po nějaké době a otočím se ke Gaarovi. "To on vždycky..." Vydechne a poté si mě k sobě přitáhne. "Zvládnu vše, když tu zůstaneš se mnou..." zamumlá mi do krku a já se jen natisknu na jeho tělo. "Budu tu vždycky..." Zvednu k němu pohled a pohladím ho po jeho neposedných vlasech, jeho krásných vlasech. Věnuje mi jemný polibek na krk, který u mě dokáže vyvolat tolik pocitů, jediný polibek a už jsem v koncích. Chvíli jsme takhle zůstali, než se ozval telefon, byl Gaarův, takže mě musel propustit ze sevření.

Přicupitám hned za ním, když zaslechnu jméno Yahika. Výraz rudovláska mě, ale přesvědčil o tom, že něco není v pořádku. Věnuje mi znepokojující pohled a po pár minutách hovor položí. "Musíme jet." Vypadne z něj a už si bere věci, volá auto a já vůbec nestíhám pobírat situaci. "C-co se stalo ?" Vyhrknu, ale to už běžím za Gaarou před budovu. "Naru..." Zahledí se na mě a semkne rty k sobě. "Jedeme za Nagatem do nemocnice, volal mi Yahiko, že...že začal mít hrozné bolesti a krev..." Nedokázal to vysvětlit, ale já vím přesně o co jde. Nic na to neřeknu, moje jediné přání je teď být u něj. Okamžitě naskočíme do auta, jedeme možná více rychle než se smí, ale to nikoho v tuhle chvíli netrápilo. Cestou se dost vydýchávám a drtím Gaarovo ruku v sevření, zhroutil bych se kdyby tu nebyl. Zastavíme u budovy a my hned vystoupíme, rudovlásek běží k recepci a já se snažím udržet na nohou. Po chvíli mě chytne za ruku a jdeme společně chodbou až do zadní části.

Vtrhneme do pokoje a první pohled nám padne na Nagata. Je to ještě vůbec on ? Měnil se nám před očima, jako kdyby jsi to nikdo nechtěl připustit, doteď jsem si to neuvědomil a nebyl jsem sám, výraz Gaary byl tomu mému hodně podobný. "Yahiko..." sáhnu na rameno mladíka a zaujmu místo hned vedle něho. Brečí, oči má úplně rudé, ale je mi jasné, že truchlí více vevnitř, bolí to. "D-doktor říkal, že už...je čas." vydechne a začne hladit Nagata po ruce. Sevřu víčka pevně k sobě, abych se nerozbrečel. Všichni jsme to čekali, ale ne tak brzo, nejde se na to připravit. Přichází všechny myšlenky na to jestli jste udělali pro toho člověka všechno, nebo jestli jste se mohli snažit ještě více. Vyčítáte si každou maličkost a že jich bylo a teď jen doufáte, že vám odpustí. Pohlédnu do jeho bledé tváře a z nenadání se na mě podívají jeho znavené oči. "Naru..." Vydechne a poté otočí hlavu více k nám.